Cinematerapie – oficiální stanovisko

Oficiální stanovisko Tomáše Choury, jednoho z protagonistů filmu „Cinematerapie“, zveřejněné při příležitosti televizní premiéry tohoto „dokumentu“ 17. srpna 2011

O filmu jako celku řeknu pouze to, že ho považuji za zajímavý počin. Především se tu chci vyjádřit k tomu, jak jsem ve filmu prezentován, a ke způsobu, jakým se pracovalo s natočeným materiálem.

Svůj filmový obraz považuji za účelově zkreslený, neztotožňuji se s ním a už vůbec se nedá mluvit o nějakém mém životním příběhu. Nemluvě o faktických nepřesnostech a o tom, že některé záběry se do filmu dostaly i přes můj výslovný nesouhlas (o tom níže). Chci se tedy od svého filmového obrazu distancovat a spíše upozornit na svůj skutečný životní příběh, který postupně odkrývám zde na svém webu v sekci „Tohle jsem já“, a kde se postupně budu věnovat všem oblastem svého života.

Inzerát, který na podzim roku 2008 zval na úvodní casting, sliboval příležitost vyslovit, co je pro nás důležité a vyprávět svůj životní příběh. Tedy něco zcela jiného, než jak byl film prezentován při vstupu do kin – diváci si přečetli o lidech, kteří se přišli před kameru vypovídat ze svých životních problémů a kteří touto cestou hledají úlevu od palčivých traumat. Což je ovšem značný rozdíl. Řešit si veřejně před kamerou problémy a uklízet si tak v duši by mě v mém věku nikdy nenapadlo. Dostal jsem se tedy někam, kde jsem neměl, a ani nechtěl být – na casting jsem šel totiž se záměrem podělit se o některé zajímavosti ze své životní cesty, na které jsem úspěšně překonal spoustu překážek a přinést tak povzbuzení těm, kteří nyní řeší podobné věci, jako dříve já. Výsledek však vyznívá velice banálně a spousta stěžejních věcí ve filmu chybí.

Můj filmový obraz je značně nevyvážený – nemůžu se zbavit dojmu, že režisér vrší věci tak, abych působil směšně a co nejpodivněji v tom negativním smyslu. Využívá k tomu i mou počáteční natáčecí nervozitu a neuvolněnost. Z mé minulosti dělá mou současnost (několikrát je ve filmu moje vyprávění, započaté v minulosti, které se však díky střihu k současnosti již nedostane), z mého postoje k ženám uměle vytváří můj problém. Z trochu nekonvenční dívky, která mi v životě hodně pomohla, dělá násilně mou přítelkyni, přestože tomu tak nebylo (v čem byl její přínos, se divák nedozví, zato se dozví hlavně to, že byla „divná“). Moje textaření, ve kterém postupně dosahuji zajímavých úspěchů, vyznívá spíše jako exhibicionistická snaha zaujmout za každou cenu.

Kde jsou ty moje dobré a sympatické stránky? Proč nedostaly prostor a zůstaly mezi nepoužitým materiálem? Kde je můj pozitivní postoj k životu? Kde je moje nekřečovitá poloha, kterou dobře znají mí přátelé? Kde je můj smysl pro humor, nadhled, kde jsou moje vtípky, které režisér podle svých vlastních slov miloval? (Do filmu ovšem nedal žádný a tato nekřečovitá rovina tam zcela chybí). Kde jsou moje zážitky z úspěšných seznámení?  Kde je něco půvabného, pro co by mě druzí chtěli více poznat?

Ivan Vojnár se hájí, že všechno myslel dobře a že nikomu ublížit nechtěl. Že by tedy pouze podcenil fakt, že diváci nebudou luštit náznaky a dívat se na protagonisty jeho pohledem, odrážejícím specifickou filmařskou poetikou, ale že si o protagonistech udělají obrázek podle toho, co jednoduše uvidí? Anebo Cinematerapie „běžným“ lidem zkrátka není určena?

Film bohužel nahrává takovým, jako je např. recenzent Matěj Nytra, který mě po shlédnutí filmu nazývá asociálním, psychicky narušeným samotářem, ztracencem, a autorem kýčovitých trampských textů. Bohužel, film tento způsob vnímání podporuje. (Zároveň však styl této recenze svědčí o tom, že její autor má sám spoustu vnitřních problémů, neboť jak známo, kdo má zdravé sebevědomí, nemá potřebu druhé shazovat (a ponechávám stranou, že Nytra moje texty hodnotí, aniž by je pořádně četl)).

Nyní pro zajímavost ještě pár pohledů do zákulisí:

Na webu filmu se uvádí, že protagonisté byli sledováni deset měsíců, což je poněkud zavádějící – deset měsíců byla sice doba, během které se sbíral materiál o protagonistech. Když ale sečtu čas, po který jsem byl skutečně v kontaktu se štábem, dostávám se při hodně dobré vůli maximálně na nějakých 24 hodin.

Moje oslovování slečen na Václaváku, pojímané při natáčení hlavně jako půvabná mystifikace slečen samotných, vyznívá ve filmu díky střihu naprosto vážně (každý, kdo má elementární znalosti z psychologie a z praxe samozřejmě ví, že takovéto balení zkrátka nefunguje) a celé to působí, jakoby režisérovi šlo především o to natočit, jak dostávám košem a prezentovat mě jako někoho, kdo je odmítán a nemá dívkám co nabídnout.

Ke konci filmu Olivka Žižková prohlašuje, jsem její nový brácha. To je bohužel scéna, do které jsem byl tak trochu vmanévrován všudypřítomnou kamerou, scéna, kdy se člověk před kamerou neodhaluje, ale kamera z něj násilím strhává šaty. Scéna, která byla do filmu zařazena i přes můj výslovný nesouhlas a za kterou si nestojím. Olivku jsem sice rád poznal, vážím si její důvěry, ale naznám ji zatím natolik, abych činil veřejně podobná prohlášení.

Vyvrcholením celého natáčení je paradoxně „film po filmu“, kde režisér po premiéře nadšeně natáčí reakce protagonistů, kteří neměli možnost vidět film v předstihu, ani se k němu vyjádřit. Kromě jiného mi tu pokládá otázku, zdali mi tím filmem neublížil, která svědčí o tom, že ho zajímá pouze moje reakce před kamerou, a nikoliv to, zda ublížil, či ne (jinak by dal protagonistům možnost vyjádřit se k filmu ještě před jeho dokončením, což bych mimochodem považoval za jakousi základní režisérskou slušnost).

A na úplný závěr uvádím ještě dvě velice zajímavé divácké reakce:

„Film jsem viděla v srpnu 2010 a v té době jsem Tě znala jenom od vidění. Něco mi ale podvědomě (a správně) říkalo, že nejsi takový, jak Tě prezentuje film. Máš akorát tu vlastnost, že občas nedokážeš být spontánní, což je pro vytrhávání věcí z kontextu a dělání z lidí blbce bohužel velice živná půda.“ Šárka Vosáhlová

„Na webové stránce filmu o Tobě čtu: „S oblibou o sobě říká, že pochází „z hor“. Na přelomu tisíciletí se však rozhodl „hory“ opustit a přestěhoval se do Prahy, kde se začal intenzivně věnovat psaní písňových textů, především pro zpěváky country a pop music. Sám své vyprávění začal takto: „Já jsem vám přišel povědět takový příběh o tom, jak se z takového malého venkovského telátka, které šlo za svým cílem, postupně stala úplně jiná osobnost.“ Na začátku byl Tomáš plný strachu a věčně se ohlížel na to, co si o něm budou myslet druzí. Postupně se ale této křeče zbavoval a stával se z něj uvolněnější, vnitřně svobodnější člověk. Jak tento přerod vypadal, a kdo a jak mu k němu napomohl, se dozvíte ve filmu.“ Ve filmu Tě ale nakonec prezentují úplně jinak a o tom, co se píše ve tvém odstavci, ten film prostě není. Odstavec je rozhodně zajímavější, než samotný film. A velmi rád bych se někdy podíval na film, který by o tomto odstavci byl…“  Ondřej Kováč

PS: Celé toto stanovisko je psáno s myšlenkou „v dobrém, ale na rovinu“. Režisérovi i členům štábu držím palce a přeji hodně štěstí v jejich dalších projektech. Určité věci jsem ovšem považoval za dobré uvést na pravou míru. A respektuji samozřejmě to, že ne každý se mnou musí souhlasit.

Děkuji za Vaše názory.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *