Cinematerapie ve 117 kilobajtech

Divák s nickem danek22 ohodnotil film slovy: „Moc příběhů, divák by potřeboval mapu, aby se neztratil“. Tato „mapa“, zaměřená hlavně na to, co protagonisté v jednotlivých scénách říkají, vám pomůže zorientovat se lépe v postavách, pochopit souvislosti a vidět, jaký druh informací ze životních příběhů režiséra zajímal.

A navíc máte možnost komentovat i samostatné části filmu. Komentáře pište do kontaktního formuláře úplně dole, uveďte i počáteční čas té části filmu, ke které se vyjadřujete (časy jsou uvedeny u nadpisů v závorkách). Reakce pak administrátor umístí na správná místa.


(0:00:00) Úvodní záběry, úvodní casting

Kolem maringotky v poli běží nad ránem žena v šatech, přeběhne silnici a pokračuje dál do pole. (Později se ukáže, že je to protagonistka Olivie Žižkové ve své herecké roli).

Protagonistka Ingrid Gallasová jde zády k divákovi po silnici s velkou kaluží, opodál je vidět hypermarket.

Protagonistka Olivie Žižková je nahá před zrcadlem, pouze v botách, připravuje na focení, v záběru je nenápadně vidět i sedící fotograf, protagonista Tomáš Choura a někteří ze štábu. Následně je vidět objektiv, fotící oblečenou Olivii.

Protagonistka Anna Ambrožová třikrát klepne do stolní lampy – s každým klepnutím přibyde o něco více světla.

Předním sklem jedoucího auta sledujeme mlhavou silnici se svítícími bíločervenými ukazateli, světelná signalizace ukazuje směr, navádí nás.

Na obrazovku připluje žlutomodrý nápis CINEMATERAPIE a následně jsou slyšet kroky.

První vlna účastníků castingu přichází do studia České televize. Zazní hlas režiséra Vojnára: Dobrý den, jste všichni přišli na ten casting?
Účastníci si sedají na židle ke stolkům, zahlédneme protagonisty Ingrid Gallasovou, Pavla Chrudimského, Annu Ambrožovou, Milana Seidlera.

(0:01:00) Ingrid Gallasová vstává ze židle.

Ingrid: Tak teďka mám jít, ale já opravdu poprvé před kamerou…
Já jsem absolutně nepřipravená, protože jsem první, tak to mám asi pravděpodobně nejtěžší.

Jde před bílé pozadí. Objeví se titulek s jejím jménem a příjmením. Během povídání se objeví vedle hovořící Ingrid i její obraz v kameře.

Ingrid: Těch věcí, co jsem prožila od toho roku 94, kdy jsem se opravdu rozešla se svým bývalým manželem, kdy srdce bylo naprosto volné a on věděl, že se k němu nikdy nevrátím, tak jsem prožila neuvěřitelně těžkých skutečností, složitých, jako že čtyři roky za mnou běhala mafie, byla jsem stále mafií sledovaná…
Vojnárův hlas: Jaká mafie, jaká mafie?
Ingrid: Mafie, to je…, to jsou lidi z podsvětí, kteří…, které si lidé platí, on byl právě součástí toho spolku. V tom spolku byli…
Vojnárův hlas: A to jste před tím nevěděla?
Ingrid: Ne, ne, ne, já jsem to nevěděla, protože…
Vojnárův hlas: A kolik máte spolu dětí?
Ingrid: Tři děti, ale oni už jsou dneska dospělí.
Vojnárův hlas: Jak jste spolu dlouho žili s manželem?
Ingrid: 14 let. První záležitosti problémový se začaly ukazovat už první půlrok…
Vojnárův hlas: Bili jste se, prali jste se?
Ingrid: Ježišmarja, já jsem dostala neuvěřitelně ran!

Černobílá hraná scéna – herečka Anna Stropnická, hrající mladou Ingrid, jde kolem auta, náhle vystoupí muž a napadne ji, vidíme rvačku, žena končí na zemi.
Hlas Ingrid: Tak jsem se na to auto jen tak podívala a jen jsem zahlídla ňáký mužský. Ale vůbec by mě nenapadlo, že ty mužský budou čekat na mě.

(0:02:27) Pavel Chrudimský předstupuje před bílé pozadí.

Během vyprávění se objeví titulek s jeho jménem a příjmením. Kamera občas zabere i další účastníky castingu, protagonistu Milana Seidlera, režiséra Vojnára za kamerou.

Vojnárův hlas: Tak nám řekněte něco o sobě, co jste nám přišel říct.
Pavel: Něco o sobě… Kde začít… Jsem dítě komunistických rodičů, oba dva byli dělníci, a jak jsem vyrost´ vlastně? Táta…, táta byl alkoholik a když vlastně přišel večer a on se vrátil z hospody, tak doma nastalo…, nastalo velký zemětřesení. Bil maminku, před kterou vlastně…, já jsem ji bránil, stoup´ jsem si před ni už tenkrát, když jsem byl malý dítě, dostal jsem i s ní, dostali jsme všichni, celá rodina, řevot, stýskání, pláč maminky.

Jsem otevřenej člověk, na co se mě zeptáte, odpovím.

Ozve se hlas Kateřiny Zochové (asistentky režiséra), která posléze s listem papíru přistupuje před Pavla a povídají si.
Katka: Vy máte e-mail reálný svět zavináč seznam.cz.
Pavel: Mailová adresa.
Katka: A proč reálný svět, když se jmenujete Pavel Chrudimský?
Pavel: A proč ne?
Katka: No já se jenom ptám.
Pavel: No protože to jsem já.
Katka: Vy tady používáte úplně hrozně často slovo realita, jste šťastný a…
Pavel: No žiju realitou.
Katka: Na tu otázku, jestli si připadáte jako ve filmu – Ano, a ve špatném.
Pavel: No protože to jsou situace v životě, kdy přijdete, prostě něco se vám přihodí, cokoli prostě, a najednou se ohlídnete – A to už jsem někde viděl, to už se stalo…

(0:03:47) Anna Ambrožová prochází mezi stromy.

V dáli je vidět řeka, kamera snímá Annu zezadu, do toho zní harmonium.
Anna: No bylo to tady. Tak jsem prošla se až tam (ukazuje), no a to jeho tělo bylo pod tou skálou právě.

Anna přichází před bílé pozadí.
Hlas kohosi ze štábu: Trošičku blíž musíte, prosím.
Anna: Blíž?
Hlas: Blíž k nám.
Anna: Tady, na značku?
Hlas: Ano… (zní mumlání, z něhož je jasné, že Anna stojí správně).

Anna hovoří, objeví se titulek s jejím jménem a příjmením.
Anna: Už několik let sleduju můj život a zjistila jsem, že všechny důležité věci, které se dějí v mém životě, se odehrávají na podzim. Pochádzam ze stredoslovenského kraja, z Bánskej Bystrice. Pracovala som v takovom kulturnom zariadiení, ktoré potrilo pod krajsků správu ZNB. Tam som robila ako vedůcu a zároveň barmanku.

Na obrazovku přijíždí titulek: JEDNOU PŘIJELI TŘI MUŽI Z MINISTERSTVA VNITRA Z PRAHY. PO PŮLNOCI JI POZVALI KE SVÉMU STOLU…

Černobílé hrané záběry: Herečka Anna Stropnická, ztvárňující mladou Annu Ambrožovou, otevírá dveře, svléká si sako, je v podprsence, pudruje si obličej, jde na bar a prázdnou restaurací prochází dozadu ke stolu, kde sedí muži. Pod tím zní hlas Anny Ambrožové, následně mluví i před bílým pozadím.
Anna: A bol tam muž ktorý, ako, mi padol do oka. Teraz ako zjistím, či je slobodný, alebo ženatý? Prosím vás pekně, mužem sa vás opýtať, čo na to vaša manželka hovorí, keď vy takto chodíte treba na týždeň na služobné cesty? Nežiárli na vás? A on ostal taký smutný, predtím bol velmi veselý – víte, právě dnes je výročí smrti mé manželky. No tak jsem řekla – no moc toho lituju, ale v mojom srdiečku sem pocítila takovů radost, hovorím (je slyšet smích přítomných), to je supr, to je supr, tak zkúsim. Pak sme ako se setkávali, on velmi často jezdil do Bánské Bystrice, tam lítal letadlem, protože měl možnost, a pak na podzim jsme se vzali.

Během vyprávění kamera občas snímala i další účastníky castingu, z protagonistů Ingrid Gallasovou, Helenu a Petra Hendrychovi.

(0:05:49) Olivie Žižková se dívá do kamery, za ní je vzadu rozmazaný manžel Jan Žižka.

Zvuk harmonia. Je slyšet nejprve jen hlas Olivie, následně se objevuje a vypráví před bílým pozadím. Objeví se titulek s jejím jménem a příjmením.

Olivie: Otec nás opustil, když mi byly tři roky, oženil se, měl novou rodinu a já jako malá holčička už jsem věděla v pěti letech, co chci dělat. Chtěla jsem strašně bejt herečkou a zpěvačkou.
A maminka mě přihlásila do hudební školy umění pro začátečníky, ale stala se taková věc, že jsem se narodila s matematickým handicapem. Místo vlastně toho, aby mě maminka vzala k nějakýmu psychologovi, kde by prostě zjistili jako tu mojí dysfunkci matematickou, tak si našla nového partnera, otčíma, s kterým měla potom jako dítě, když mně bylo těch 12 let, nebo 10 let, a já jsem vlastně šla do tý 4., 5. třídy a začala jsem propadat z matematiky. Ve třetí, ve čtvrtý, v pátý třídě matka prostě si myslela, že se nechci učit, že na to kašlu, prostě bila mě, trestala mě, na přání toho otčíma, kterej mě zesměšňoval, a zakazovala mně vlastně hudbu, zakazovala mně herectví, kam jsem tajně chodila, do divadla školního a tak. A prostě to došlo tak daleko, že když jsem propadla z matematiky už v šestý třídě, v sedmý, že bych se jako nedostala do osmý třídy dál, tak se rozhodli, že…, že mě dají do zvláštní školy. A matka řekla: holt se vyučíš kuchařkou, nedá se nic dělat, jseš hloupá, nejde ti matematika, tak si budeš prostě zpívat nebo si budeš někde hrát, prostě nedá se nic dělat a otčím mě ponižoval, zesměšňoval mě, že budu mejt nádobí mezi cikánama.

Během povídání snímala kamera i na některé přítomné účastníky castingu – protagonisty Ingrid Gallasovou, Josefa Poláška, Václava Homolku, manžela Jana Žižku, produkční Galinu Šustovou a další.

(0:07:20) Josef Polášek přichází před bílé pozadí.

Začne vyprávět, obraz se po chvíli změní a vyprávění doprovází záběry, kde Josef vychází s jezevčíkem z paneláku a jdou na procházku. Následně se objeví titulek se jménem a příjmením.
Josef: No tak nevím, čím bych začal, někteří známí říkají, že jsem renesanční člověk, že těch zájmů mám opravdu hodně. Rád bych promluvil o jedné bytosti, která je vlastně na tomhle světě mi nejblíž po lidech, je to můj malý jezevčík, teďka bude mít osm roků, je to fenka…

Na obrazovce se objevuje titulek: LONI V LÉTĚ SE VYPRAVIL SE PSEM NA PROCHÁZKU DO LESA. NA OPUŠTĚNÉM MÍSTĚ PROTI NIM NÁHLE VYRAZIL OBROVSKÝ VLČÁK.
Josef: Ten strach prostě vám nedovolí se pohnout, to je něco, když vám prostě jde o život. Tak vlastně ty dvě sekundy, to trvalo jak půl hodiny a já jsem už se pomalu loučil se životem, říkám – ve dvaadvaceti, to bude hodně blbá smrt, pes mě kousne do krku nebo něco, vlastně každou chvíli jsou v televizi případy, co jsou lidi pokousaní od těch psů a úplně jsem zapomněl v tu chvíli, že tam mám toho malýho jezevčíka. A jak jsem byl v tom lese, tak ten jezevčík, já jsem to viděl všechno zpomaleně, tak tlumeně, a jak jsem tak stál, tak si říkám – to je super, nejdřív zakousne jezevčíka, pak zakousne mě. Jezevčík se tak postavil za ty nožičky, nikdy jsem neviděl, že by to ten jezevčík udělal, prostě bránil svýho páníčka, tak se zapřel těma nožičkama, vycenil ty zoubky, úplně ten hřbet, tak vycenil, a jak se začal štěkat, tak ten vlčák, jak byl rozeběhlý, to jsem opravdu v životě neviděl, prostě se zastavil, zakňučel a utekl pryč.

Během povídání před bílým pozadím jsme občas viděli i jiné záběry – Pepu s jezevčíkem venku na sněhu, potom i detail na psíka.

Také kamera zabírala účastníky castingu. Protagonista Václav Homolka říkal svému kamarádovi něco jako „má se připravit…“

Josef sedí v jedoucím autě filmařů, psa drží na klíně a vypráví.
Josef: Nevím, jestli si člověk za to může sám, nebo osud, nebo… Mně totiž hodně dlouho trvá, než si najdu nějakýho kamaráda nebo prostě nějakýho člověka. Tak já už jsem se v životě párkrát hodně spálil, tak si na takovýhle věci dávám pozor, takže než se s někým dám do užšího vztahu, tak to trvá – pořád rovně (Josef naviguje řidiče) – tak to trvá delší dobu.

Josef mluví před bílým pozadím.
Josef: Nevyhledávám konflikty, tak vlastně jsem se snažil některý věci řešit prostě dohodou, rozumem, diplomaticky, nehledě na to, že jsem vlastně měl těch zájmů už tehdy hodně, tak prostě jsem se vymykal a jedinci, kteří se vlastně vymykají průměru, se často stávají obětí šikany. Měl jsem rozbitý brýle, měl jsem propíchnutou ruku, bál jsem se chodit domů, bál jsem se chodit do školy, ňáký mlácení bylo, prostě bylo to něco šílenýho, ten, kdo to nezažije, tak vlastně neví, o čem mluvím, bylo to hodně nepříjemný.

Během vyprávění zabrala kamera i Kateřinu Zochovou a scénáristu Tomáše Bojara, jak sedí a poslouchají.

(0:09:47) Milan Seidler jede podél kolejí v červeném autě.

Auto zatroubí, slyšíme štěkot psů. Následně je Milan u nich a krmí je. Pod záběry zní jeho hlas.
Milan: Ten…, ten největší, to je jejich táta, to je Rex, ten s tím modrým okem, tenhlenten co se s ním pere, to je jeho syn, to je Kazan, ten chlupatej, to je Bary, a dvě fenky jsou to – Barča a Brita. Je to vlastně máma a táta a tři jejich štěňata.

Milan stojí ve výtahu zády k zrcadlu, v zrcadle je vidět režisér a někteří ze štábu. Starší žena (zřejmě Milanova přítelkyně) řekne: Tak já už jsem to zmáčkla.
Milan: Byl jsem teda zkraje šestýho ledna v nemocnici, bylo mi trošku zle.

Milan bere kýbl, jde chodbou zřejmě nějakého úřadu (soudě podle nástěnek na chodbě) směrem ke své sedící přítelkyni, na kterou je posléze i bližší záběr.
Milan: Kvůli psům jsem musel požádat, aby mě v sobotu pustili, protože neměl kdo mi nakrmit psy.

Milan otevírá dveře svého bytu, vchází dovnitř. Objeví se titulek s jeho jménem a příjmením.
Milan: Tak já to tady mám strašně malinký, takže tady se bude těžko pomalu otáčet, jak se řiká… Pojďte, je to mrňavý, jenom jeden pokojík, takže tady jako… to se těžko pro více lidí dá uvažovat.

Kamera průběžně zabírá věci z bytu, který je přeplněný. Milan ukazuje věci.
Milan: Tam mám takovej…, to jsem měl ještě…, to jsem bydlel před pěti lety mimo ten penzion, takovej krb, elektrický jako to je. Rádia…
No já jsem v těchto letech těch věcí nasbíral hodně, no…, jako mám…, nechtěl jsem to, když jsem se tu stěhoval, někde vyházet, tak to tady je v jednom místě, je toho moc, no, jak se řiká, takový…
No tady mám dokonce…, mám na zahradě psy a tady mám takové psy aspoň doma (záběr na umělé psy), co jsem si jako pořídil, někde na tom jsem byl, na trhu jsem viděl, se mi to líbilo, protože já jsem takový fanda psů jako, pejskař takzvanej. Bylo by mi jako kdybych neměl tu starost asi líp, ale mně je líto těch psů dát to do útulku, protože tam by byli zavření, že.

(0:12:01) Helena a Petr Hendrychovi jsou v detailu u cihlové stěny studia ČT.

Helena se objevuje před bílým pozadím.
Helena: My v podstatě jsme sem nepřišli s žádným velkým příběhem, ale naopak s obyčejným naším příběhem, že to není nic přelomovýho, převratnýho, u čeho se člověk bude smát, až se bude za břicho popadat, nebo naopak brečet.

Vedle Heleny se objevuje Petr. Posléze se objeví i titulek s jejich jmény a příjmením.
Petr: Cestoval jsem docela dost dlouho a byl jsem ve státech a najednou přišla taková ta příležitost, která…, o který jsem si nechával tak jakože zdát docela dost dlouho, a to byl výlet na Nový Zéland. A k výletu na Nový Zéland přišla…, přišel jeden takovej okamžik v životě…
Helena: Když to takhle Petr začal, tak nás dal dohromady vlastně člověk, kterýho já jsem znala úplně přes jinou rodinu, a tak dále, my jsme chtěli jet oba dva sami se někam podívat a tenhleten Jindra řekl – pojede s tebou jeden můj kamarád (Helena pokládá ruku Petrovi na rameno), já jsem řikala – né… Vypadalo to asi tak, že jsme se ze začátku strašně nechtěli (zasměje se).
Petr: No dalo by se říct skoro, ty jo, tak jako že z mýho trošičku zájmu o astrologii vyplývá, že zrozenec panny, čímž je ona, a zrozenec ryb jsou znamení naprosto nevhodný pro praktický život v životě.

Během vyprávění přišly občas záběry na další účastníky castingu, protagonistu Milana Seidlera, Pepu Poláška, který pije brčkem nápoj z krabičky. Také pohled na štáb – Ivana Vojnára, kameramana, Tomáše Bojara, Katku Zochovou.

Petr jde po schodišti domů, mluví, vejde do dveří bytu.
Petr: Já jsem kousek z vesnice tady odsaď, ňáký tři kilometry, a manželka je z Havlíčkovýho Brodu, takže jsme tady přistěhovaní do Litomyšle.

Objeví se jejich malý syn, Petr mu řekne – podívej, máme návštěvu. Objevuje se i Helena, zdraví se se štábem.
Helena: Mě by to taky docela zajímalo, ta vaše koncepce toho, protože jsem tak jako hledala, co ta cinematerapie, co to je, a tak jako jakou vy máte vizi by mě docela zajímalo, jestli to není tajemství.

Záběr na synka, jak kouká na televizi, posléze uvidíme i detail jeho obličeje, v rohu je vidět kytara a buben, přijdou i pohledy na Petra a Helenu, jejich byt.
Petr: No víceméně takový to první promluvení na kameru, musim přiznat, že jsem byl strašně nervózní. Poprvý když jsme tam přišli a byla tam taková ta atmosféra těch lidí, který maj jakýsi očekávání a do něčeho jdou a nevědí do čeho…
Helena: No my jsme tam šli spolu nakonec, že jo, to bylo takový rozhodování.

(0:14:05) Několik protagonistů obědvá.

Pavel Chrudimský, jeho přítelkyně, Helena a Petr Hendrychovi, Olivie a Jan Žižkovi. Do toho zní hlas:

Dostanete příležitost vyslovit to, co je pro vás důležité, zajímá nás váš osobní příběh.
Dostanete příležitost vyslovit to, co je pro vás důležité, zajímá nás váš osobní příběh.
Dostanete příležitost vyslovit to, co je pro vás důležité.

Na titulku se objevují věty: Zajímá nás váš osobní příběh. Dostanete příležitost vyslovit to, co je pro vás důležité.

(Komentář ke scéně: Řekněte nám svůj příběh a my vám z něho uděláme problém)

(0:14:29) Eva Kálalová se tváří zamyšleně.

Nejprve zní její hlas jen v podkresu, následně spolu sedí Eva Kálalová a Katka Zochová u pódia a povídají si. Objeví se titulek s jménem a příjmením Evy.

Eva: Když se člověk nad tím zamyslí, asi to dělám kvůli svému muži, protože mě doma trošku přehlíží jako (zasměje se). Ne že by mě přehlížel, jako že by se se mnou vůbec nebavil, ale po těch letech, co se mnou je… Teď jsme to počítali, tak se známe 23 let.
Katka: A myslíš, že je to těma rokama?
Eva: Hm, člověk zevšední. Partnerovi. Myslíš, že ne?
Katka: Nevím, já ještě nemám tu zkušenost. (smích obou)

Eva doma v kuchyni představuje své dcery. Její manžel něco dělá u kuchyňské linky.
Eva: Tohle je Liduška, tohle je Maruška. (nejmladší dcery v dětském věku)

Přijde další dcera (ve věku cca 20 let), pozdraví.
Eva: Tohle je naše nejstarší.

Eva: Tohle jsou naše dvě další, další várka, ty spolu bydlej na pokoji, Bětuška, Olinka. (prostřední dcery ve věku cca kolem 15 let)
Vojnár: Vy jste si je popletla. To se vám stává často?
Eva: Jo.
Vojnár: To je Bětuška.
Bětka: To je úplně normální
Eva: To je normální.

Objeví se další dcera a představí se: Já jsem Jiřina.
Vojnár: A co vy děláte?
Jiřina: Já? Já studuji na gymnáziu 4. ročník a budu maturovat letos.

(0:15:30) Ingrid Gallasová v butiku s herečkou Annou Stropnickou.

Anna jako zákaznice vchází do butiku, rozhlíží se, vidí tam Ingrid Gallasovou jako prodavačku, následně si Anna prohlíží různé šaty na ramínkách. Posléze vychází z kabinky v modrých šatech a jde k Ingrid.
Anna: Můžu teda poprosit, že byste mi to zapla?
Ingrid zapíná zip.
Anna: No to já nemám moc na žádnou příležitost.
Ingrid: Neříkejte.
Anna: Se se mnou rozešel přítel, já se tím takhle trošku jako odreagovávám, no.

(0:15:59) Olivie Žižková s manželem Janem sedí doma u konferenčního stolku a povídají.

Olivie: Já mám hroznýho pamatováka na datumy, a prostě já vám klidně vyjmenuju v branži všechny, až na vás, vás zrovna nevím, kdo se kdy narodil, ale to je taková jako věc…
Jan: To je divný.
Olivie: Já vím, jak se jmenuje, já vím, kdy se narodila tvoje první žena prostě, tvoji rodiče.
Jan: Má pamatováka prostě.
Vojnárův hlas: Počítat vám nejde…
Žižkovi: Ne.
Olivie: Ne, já nespočítám psovi nohy, ale tohle si pamatuju.
Jan říká napřed něco nesrozumitelného a pak další větu: A pak – data narození, když jí řeknete, kdy jste se narodil, tak si to bude pamatovat do smrti, prostě, jo, to je šílený.

Záběr z jiného úhlu:
Olivie: Pavouk, pavouk, strašně se bojim pavouků. Přitom krysa mi nevadí, nevadí mi potkan, nevadí mi had, dokonce chci teďka nafotit akty i s hadem, jak jsem nahá a mám omotanou kobru kolem sebe ňákou, ale mám fóbii z braní krve, z jehly, prostě z injekcí, a teď mám novou fóbii, kterou mi paní doktorka zjistila minulý týden, to jsem v životě neměla, a je to fóbie – strach z lidí. Ale tím způsobem, že nejsem schopná jít sama odsaď třeba nakoupit do Intersparu nebo sama…, musím mít s sebou buďto manžela, nebo psa.

Během vyprávění si lze všimnout, že na rukách má Olivie vytetované psí stopy.

(0:17:00) Olivie ŽižkováEva Kálalová s dcerami Bětkou a Olinou spolu sedí v restauraci u nápojů.

Eva čte zřejmě z deníku Olivie Žižkové.
Eva: Jednoho dne mě vyzvedla ze školky po dlouhé době matka a náhodou jsme se potkaly s tátou…
Kdo tě vyzvedával normálně? Když po dlouhé době matka?
Olivie: Sousedi, známí, kamarádi mý maminky.

(0:17:15) Olivie Žižková je v Náchodě na ulici.

Olivie: Támhletím směrem, tam co bydlí můj otec, moje rodina, nula bodů, špatně, nesnáším (ukazuje). Támhle je hudební škola umění, kam jsem chodila, tam jsem zpívala, tam se mi to docela líbilo. Támhle je Plhov, kam za chvilku pojedeme, tam jsem vlastně bydlela po tom, co jsem chtěla vyskočit z toho okna.
Bylo před vysvědčením a psaly se samozřejmě písemky, a já jsem nosila každej den z pětiminutovek, z diktátů, z písemek, z ústních a tak dále z matematiky pětky. Moje matka už byla úplně šílená, protože nevěděla, co se mnou, tak mě zavřela do pokoje, řekla, že mně veme i to nejlepší, co mám, a to je to zpívání, a že ze mě nic nebude, že jsem úplně blbá, a že už je tak zoufalá, že se za mě stydí a že prostě vůbec lituje, že…, že jsem, a že prostě má se mnou takový starosti, že…, že je úplně zoufalá, a já jsem nechtěla vidět ten zoufalej ksichtík, tak jsem se zavřela do pokoje. Když už se stmívalo, tak jsem otevřela okno a řekla jsem – teď z něj vyskočim. Pak jsem si řekla – ještě chvíli počkám, až pudou všichni spát, moh´ by mě někdo vidět, nebo moh´ by sem někdo vtrhnout, protože svítím tak dlouho. Tak jsem si šla pustit Darinku, písničky Darinky, kterou jsem si obvykle pouštěla s Beatles před spaním.

Olivie s Janem jsou u sebe doma a povídají.
Olivie: Darinka mi zachránila život, a prostě to je pravda.
Jan: To už jsi minule říkala, písničky Dariny ti zachránily život, když jsi byla malinká.
Olivie: Když jsem chtěla spáchat sebevraždu, tak jsem si pustila tu první desku, co máte u sebe, a ona, okamžitě mě to prostě, jo… Takže já to mám tak, že mi zachránila život.
Vojnárův hlas: V kolika letech?
Olivie: Poprvé? Deset mi bylo.
Vojnárův hlas: Když jste chtěla spáchat sebevraždu?
Olivie: Hm.
Vojnárův hlas: Takže tehdy jste…, se vám to líbilo, ty písničky Darinky?
Olivie: Ano.
Vojnárův hlas: Líběj se vám dodneška?
Olivie: Já je miluju a brečím u nich. Já si to prostě zpívám tak, že my jedeme autem, já začnu zpívat Darinku, a manžel – už buď ticho, zpívej něco jinýho. Proč furt mně to jde, to je podvědomí.
Hlas Katky Zochové: Já bych chtěla slyšet takovou volnou asociaci, když se řekne slovo Darina, jaký slovo vás napadne?
Olivie: Já! (usměje se a kousne se do palce)

Zní píseň. Jan Žižka stojí u kláves a hraje, Olivie v bytě zpívá do mikrofonu píseň D. Rolincové:
Anjelik moj, kde lietáš?, že pri mě blízko nestojíš, keď nie si so mnou, žial nevidíš. Kto vie, jak vobec vyzeráš…

Přitom zahlédneme Katku Zochovou, jak u stolku pije z hrnečku, následně vidíme fotku Olivie s Darou.

(0:19:33) Josef Polášek sedí na lavičce pod střechou na zastávce.

Na hlavě má klobouk, pod záběry zní jeho hlas.
Josef: Každý správný kluk má vrátit ránu, a podobně, já třeba jsem věřící člověk a nemám rád takové násilí a podobně jo, hodně lidí třeba říkalo, že to byla moje chyba, že když došlo k nějakým situacím, že jsem se měl bránit, někomu natáhnout, nebo tak, prostě řešit.

Pohled na Pepu jak sedí v jedoucím metru, na hlavě klobouk. Pod záběry zní jeho hlas. Okolo Pepy vidíme spolucestující, posléze přijdou záběry i na jiné cestující v metru, nějaké Asiatky mávají do kamery.
Josef: Kamarád se jmenoval Honza, se to stalo teď před pár dny, já jsem ještě ho z okna viděl, jak někam šel, ještě jsem ho z okna zdravil, jsem mu řikal – nazdar Honzo, mě pozdravil, prostě super člověk, jeden z mála co se se mnou bavil, se mnou se moc lidi nebaví, a já jsem se potom večer dozvěděl, že…, že se prostě utopil. Já jsem tomu nevěřil, jsem si říkal – to neni možný, aby takhle mladej člověk vlastně odešel, že se utopil někde na splavu…

Během vyprávění přijdou i záběry, kdy je Pepa ve vagónu metra skoro sám.

(0:20:26) Ingrid Gallasová vyndává z kůlny jízdní kolo.

Anna Stropnická jí pomáhá.
Anna: To bylo Vaše kolo?
Ingrid: Tajto bylo kolo rodiny, naší rodiny.

Černobílé hrané záběry: Anna, hrající mladou Ingrid, sedá na kolo a jede. Následně projíždí po peróně, za ní je vidět název vlakové zastávky Klášterská Lhota. K tomu zní hlas Ingrid.
Ingrid: Vzala jsem kolo a jela jsem na diskotéku. Na tý diskotéce jsem poprvé viděla mýho budoucího manžela, a on tancoval s takovou jednou hezkou slečnou v bílým a díval se na mě a já říkám – ježišmarja, proč se tak na mě tak dívá, to je pěknej děvkař!

Foto mladé Ingrid, kolem ní jsou 3 muži, jeden ji drží za zápěstí.

Zní muzika, na obrazovce se objevuje titulek: …PO PATNÁCTI LETECH MANŽELSTVÍ SE DEFINITIVNĚ ROZHODLA MANŽELA OPUSTIT…

Ingrid a Anna jsou u kůlny a jízdního kola.
Ingrid: Tak jsem mu řekla, že se s ním rozejdu, že moje cesta v budoucnu je cesta jiná, chci žít ve štěstí a v radosti, chci být spokojená, a že to vedle něho nevidim, a seděla jsem na své posteli ve svém bytě, kde jsme žili se třemi dětmi a on klečel vedle mě na kolenou, klečel (Ingrid pokleká a prosí, Anna přitom drží kolo) a prosil mě, ať zůstanu, ať to nedělám kvůli dětem, že opravdu se změní a že všecko bude jinak a já jsem mu na to řekla – nevěřím ti, slibovals mně tolikrát, za těch 15 let a nikdy jsi to neudělal, dala jsem ti šanci před třema rokama, nebo před dvouma rokama, to jsme řešili přesně tady ty věci, když byl velmi agresivní na mě a násilník. A řekla jsem – už nepovolim, nechci dál, opravdu nechci, chci jinou cestou, jiným životem. A on mi na to řekl… takhle, takhle klečel přede mnou, já jsem takhle seděla, on klečel přede mnou, a řikal – ty svině, já tě zničim!

Ingrid s baterkou ve tmavé garáži chodí, ukazuje a mluví.
Ingrid: Jdu z auta a najednou v tu chvíli, protože tady byla tma, já jsem akorát viděla světlo ven, tak v tu chvíli mě někdo zatlačil tady do rohu. Tady do toho rohu zatlačil mě na zem a tady mě začali mlátit, začali mně svazovat ruce, nohy. Jak jsem byla svázaná (Ingrid vyjde před garáž, kouká, chvíli pomlčí)… tak jsem se stejně bránila, ale bohužel jsem se neubránila, já jsem jen cítila, jak mně teče krev, a když pak mě zatlačili dolů a byla jsem tam u toho kola, tak prostě v tu chvíli mě napadlo ňáká spásná myšlenka. A ten člověk jeden, ten gauner, na to slyšel a řiká – ty máš peníze tady? A já řikám – ne, já je mám doma. Ale on se toho chytnul a šel k tomu druhýmu, ten stál tady, jenže pak přišli zpátky a pak mě celou narvali do igelitovýho pytle, začali mě znova svazovat.
Tady odsuď mě nesli oba dva tou úzkou cestou a tadyhle byl kufr a dávali mě do kufru. Jenže já jsem se do toho kufru už nedostala, a najednou, jak jsem spadla na zem, tak slyšim švistot. Já jsem se postavila, vyskákala jsem z tý ven, z tý garáže, a tady jsem strašně řvala – o pomoc, o pomoc, o pomoc. Já jsem měla celej obličej černej v modřině, vlasy mě zešedivěly, vlasy jsem měla takhle hrůzou, ty mně stály tři dny, dneska už vim, co to je, když se řekne, že když prožiješ hrůzu, tak ti stojej vlasy hrůzou na hlavě.

(0:24:06) Tomáš Choura se brzy objeví.

Pohled na okno svítícího bytu, žaluzie v okně vypadají jako linky, za nimi je vidět nejasná postava. Následuje pohled na holku v kulichu, jak zavírá kontejner a odchází.

Tomáš Choura v pokoji přichází k posteli.
Tomáš: Tohle je můj útulnej pokojíček.
Sedá si na postel. Posléze se objevuje titulek se jménem a příjmením.

Vojnárův hlas: Proč jste mezi nás přišel na ten konkurz?
Tomáš: Proč jsem přišel na konkurs? Můžu takhle sedět, jo? Je to v pohodě?
Vojnárův hlas: Jak vy se cítíte dobře.
Tomáš: Já se cejtím nejlíp v posteli, protože já v posteli de facto dělám úplně všechno – píšu, poslouchám hudbu, čtu… No proč jsem přišel na konkurs? Protože… Já se rozmluvim, to je v pohodě, já jsem takovej…
Vojnárův hlas: Nic se neděje.
Tomáš: To přece jenom nemám každej den, tohleto, takže… ale to bude v pohodě, já se rozmluvím… (následuje několik sekund ticha)

Následují tři Tomášovy věty, každá snímaná z jiného úhlu, z čehož je patrné, že jde o útržky, které spolu byly dohromady spojeny uměle.

Tomáš:
No, negativismus, no, prostě že určitý věci jsou daný, člověk jako s tim nic moc neudělá, musí tak nějak lítat v těch systémech, který jsou tady zavedený…

…že já vlastně jsem byl tak jako strašně maximalistickej, že jsem chtěl úplně nejvíc, že jako díky tomu jsem nic neměl, jo.

Dá se říct, že člověk měl obavy jako úplně skoro ze všeho, jo, teďka prostě prošel a minul nebo potkal ňákýho já nevim člověka viděl v dálce a teďka se bál, než k němu dojde, aby mu ten člověk něco neudělal , jo.

Během povídání zabere kamera i tapetu noční ulice na zdi. Také se objeví fotka čtyřčlenné rodiny z Tomášova dětství, následně fotka desetiletého Tomáše.

Tomáš je v učebně na Konzervatoři J. Ježka, mluví vesele.
Tomáš: Teďka příhoda… teďka příhoda z dětství. Tak jsem se rozhod´, že se pověsím, ale to bylo takový strašně trhlý věšení. Já jsem přišel do kuchyně, teďka jsem sundal ze zdi z hřebíčku ňákej obraz, kterej jsme tam měli, vzal jsem si židli a za poutko od košile jsem se pověsil na ten hřebíček. A teďka jsem se ňák… ňák jsem tam stál a meditoval jsem nad tím a ňák jsem si prostě nedokázal podtrhnout tu židli.

(0:26:24) Milan Seidler u v bytě drží televizní ovladač.

Ovladač je přigumičkovaný na bloku spolu s propiskou a centrofixy.
Milan: To jsem natočil, ale nevím, jestli je to… jestli je to aktuelní, jestli je to… nebo je to nějaká náhoda, že to něco bylo.
Záběr na televizní obrazovku – chvěje se tam bílé kolečko, je tam datum 25.1.2009, 20:26, následně zase pohled na mluvícího Milana.
Milan: I když já tomu moc nevěřim, nějakým těm ufám nebo mimozemšťanům, ale připadalo mi to, že to je něco úplně jinýho, a asi za dvě hodiny jsem koukal a už tam nebylo nic.

Tady se natáhnu a tady spím (Milan mluví a jde ke gauči), tady spím (směje se, lehá si na gauč) tady spím, tady si pohovím, tady si pohovím, koukám na televizi, a to je jediné, co můžu tady na tom dělat, jako když jsem… když jsem tady na penziónu, ale jinač přes léto bejvám spíš na tý chatě, no, protože tam jsou ty pejskové, tak já je radši… jsem tam s nima, a to…

Objeví se titulek: OD JEDNÉ FIRMY SI NA SPLÁTKY POŘÍDIL KUCHYŇSKÝ ROBOT A DVĚ MATRACE. POZDĚJI OD DALŠÍ FIRMY VIDEOKAMERU. KVŮLI MOZKOVÉ PŘÍHODĚ SE PAK DOSTAL SE SPLÁCENÍM DO SKLUZU. PENÁLE STÁLE NARŮSTAJÍ…

Milan mluví před bílým pozadím.
Milan: Do dneška… Od roku 2003, jsem si to koupil a dneska je 2008, dneska mi odtahujou ještě právníci za to, že jsem to opožděně oplatil, stahujou mi bez toho, že bych věděl proč mi to stahujou a aby mi dali jako vůbec vědět, kolik mi… kolik mi mají strhnout.

Milan mluví u sebe v bytě.
Milan: Už jsem prožil toho třiatřicátýho roku Hitlera, prožil jsem ostatní, všechno, a jak to vypadá? A jak to dneska vypadá? Že je to horší, než to bylo dříve! Já jsem měl za to, že se dožiju lepších časů, ale ne, ne, nejde to, víc okrádá se, než to bylo dříve, a já už jsem z toho někdy úplně, jak se říká, vyřízenej!

(0:28:30) Tomáš Choura mluví před bílým pozadím.

Tomáš: Pak bych se ještě zmínil o několika dalších důležitých momentech v životě, který mě zase posunuly k tomu, že jsem naleznul sám sebe, naleznul jsem vnitřní klid, naleznul jsem větší radost ze života.

Následují černobílé záběry: Anna Stropnická, znázorňující Šárku z Vinohrad, a Tomáš spolu sedí u stolku v kavárně. Pod záběry zní hlas Tomáše. Posléze sedí Tomáš v barevném záběru v pokoji na posteli a mluví, přitom znovu vidíme záběr na černobílou Šárku v podání Anny.

Tomáš: Jmenovala se Šárka teda, z Vinohrad, a byla jedním z takovejch, troufám si říct, klíčovejch osob v mým životě. Díky ní jsem najednou uviděl a uvědomil si, že naprostá většina jako… motivace mý životní vycházela právě z těchhletěch různejch strachů – ze strachů z lidí, ze strachů z odsouzení, ze strachů udělat si vlastní pohled na věc.

(0:29:22) Ingrid Gallasová na starých fotkách.

Černobílá fotka Ingrid jako dítěte v šátku.
Černobílá fotka mladičké Ingrid – leží v trávě u stromu a jí, vedle sebe má bágl.
Barevná fotka Ingrid v bílém prádle.
Prsty rovnají další fotky:
Portrét za mlada.
Ingrid má bílý dlouhý rukáv a černé šaty a tančí s mužem.

Ingrid: Tadyhle v těch černých šatech jsem se vdávala.

Ingrid mluví, opřená o toaletní stolek, u něj před zrcadlem sedí Anna Stropnická (se kterou si bude Ingrid následně povídat) a nějaká žena jí češe vlasy.
Ingrid: Já jsem měla ráno ujet prvním vlakem pryč, já jsem nespala, nespala jsem celou noc. Táta a brácha nepřišel, protože ti s tou svatbou absolutně nesouhlasili. Večer se v tom domě, kde jsme slavili, tam se všicky opili, a já jsem byla nešťastná, pohádala jsem se s manželem, žádná novomanželská noc nebyla, krásná, láskyplná, nebylo nic. Nic.

Fotka Ingrid s manželem, jak na sebe koukají, ona je v černých šatech.
Fotka mladé Ingrid s manželem, drží se spolu.
Fotka Ingrid vedle manžela.

Anna: Jak můžete jít do takhle pevnýho svazku vlastně už s pocitem, že s tím nějakým způsobem nesouhlasíte? To přece musí bejt spontánní a úžasný – a jdu na svatbu!
Ingrid: Jenže za to, že byl ženatej, tak dostal byt. On na to proto tak velmi tlačil. Já jsem mu slíbila, že si ho vezmu, a já jsem nechtěla ten slib dát zpátky. Já jsem ho nedokázala, ten slib, dát zpátky.

Ingrid poponáší v butiku malé štafličky.
Anna: Vy jste si ty šaty teda navrhovala úplně sama, nebo…
Ingrid: No to jsem si navrhla sama, i jsem si je ušila (Ingrid ukazuje Anně ty černé šaty), tak takhle nějak vypadaly, akorát měly trošku širší sukni.

(0:30:56) Anna Ambrožová v černobílé.

Anna Stropnická, znázorňující v černobílé hrané scéně mladou Annu Ambrožovou, si hraje s rukama, s prsty, je v černém dlouhém rukávu.

Následuje pohled na starší fotky Anny Ambrožové, na jedné má černé šaty na ramínka.
Anna : Takhle jsem vypadala, když jsem se s ním seznámila.
Vojnárův hlas: To jste pracovala v tom baru?
Anna: Ano.

Anna Ambrožová mluví před bílým pozadím. Během vyprávění přichází i záběry na ruku Anny s kapesníkem, pohledy na lidi u stolků na castingu – protagonisty Václava Homolku, Pavla Chrudimského, Josefa Poláška, Helenu a Petra Hendrychovi, Milana Seidlera, Ingrid Gallasovou, a další účastníci. Kamera také snímá stojan s kostýmy, kameru a štáb, pohled na Annu Ambrožovou přes štáb.

Anna: Měli jsme nádherné manželství a žili jsme spolu do roku 89. Přišel podzim, bylo to okolo 20. oktobra. Mala som sen, a mně sa ako sny plnia a viem si prevažně skoro každý muj sen vysvetlit, co to znamená.
S manželom sme stáli na jedné krásné zelené lůke a na konci v tej lůke bol jehličnatý les, ale před tým lesem bola veliká hustá mlha. A stáli jsme tak naproti sobě, trebás ako je tá zeď (ukazuje) a dívali jsme se upřeně na sebe. Na té luke. Ale vůbec jsme jako na sebe nic nehovořili, ale viděla jsem z jeho očí že tu lásku. Velká láska jako byla v těch jeho očích. No a jak jsme se tak na sebe dívali, zrazu sa otočil odo mě (Anna se otáčí) bez slova a odcházel pomalu do té mlhy a tam sa stratil (Anně se chvěje v závěru hlas).

Titulek: „BRZY JSEM DOSTALA ODPOVĚĎ NA TEN SEN. TEN SEN ZNAMENAL KONEC NAŠEHO MANŽELSTVÍ,“ ZA NĚKOLIK DNÍ…

Anna sedí doma v kuchyni u stolu se šálkem.
Anna: Aj to bylo tak, že on se díval dlouho na televizi v obýváku a tam byly balkónové dveře. No a teďko on na chvíli jako usnul a na sedačce, a teďkon měl sen, že ty dveře, ty se otevřely na balkón a tam vstoupila jeho bývalá manželka, do těch dveří. No a já řikám – no a co ti řikala? A on řiká – právě že nic neřikala, jenom mi ukazovala takhle rukou, abysem šel za ní. No a já mu řikám – prosim tě, to je jenom sen, to nic neznamená. A on řiká – ale víš, včera bylo výročí smrti a já jsem na to zapomenul. On mi řiká – ale ty umíš vykládat sny, řekni mi, co to znamená. A já jsem mu lhala.

V ložnici vidíme na posteli dva polštářky, nad postelí zrcadlo.

Následně jde Anna cestou mezi zahrádkama, jde dál, dojde k dřevěnému zábradlí z kůlů.
Anna: Tak tady to bylo.

Černobílá fotka manžela, opřeného o zábradlíčko venkovní kavárny.

(0:33:55) Josef Polášek je doma, má v náruči psa.

Vojnárův hlas: Můžeme dál?
Josef: Jo, jo, jo, pojďte, tady už máte nachystaný místa.

V obýváku sedí Pepa se psem a jeho rodiče.
Táta: No, sedmá nebo šestá nebo… třída. No tak přišel kluk dom, a ještě byl na základku, a v podstatě s brekem, měl rozbité brýle a ve třídě měli dost takového gaunera jednoho, takovýho rváče a ten ho právě napadl vlastně, a i o ty brýle takhle přišel.
Máma: No já vám to asi řeknu tak. Já jsem od narození neslyšící na obě uši, a mám tím pádem postiženou dceru taky. No na třídní schůzky většinou chodil manžel.
Josef: Já sám za sebe jsem se za tohle styděl, se někomu svěřit, protože jsem si říkal, že je to moje chyba, že si musím pomoct sám, a až hodně, hodně později jsem se dozvěděl, že jsem se už dřív měl někomu svěřit, že to byl ten hlavní problém. Já jsem se prostě styděl sám za to, že jako chlap si s tím nedokážu poradit.
Máma: Co s tím naděláte, no, tak…
Josef: To mi taky řikala kamarádka, co studuje psychologii, nebo studovala, že když třeba někdo trpí šikanou, nebo tak, tak aby vlastně tadyto vůbec snesl, že vlastně má různé ty věci, aby se neuzavřel úplně do sebe. Protože někteří to páchají sebevraždou taky, jsou takové případy. Takže ten člověk si vymyslí ňáký svůj alternativní svět, aby prostě to nějak překonal. A někdo třeba skrz ten oheň. Já třeba teďka ten oheň alternuju na to, že třeba se věnuju hodně tomu focení, protože ten oheň má potenciál, to focení taky, a vlastně když to vezmu kolem, tak i to focení je taky o ohni, třeba když vezmu ten blesk, tak vlastně umělý blesk, taky je to… to je umělý blesk, taky je to výbojka, tak je to vlastně svým způsobem taky oheň, že. A na ten oheň si nikdo nedovolí. Že vlastně ten oheň je… že když někdo jde na ten oheň, tak prostě se spálí (Pepa to naznačuje) a ten vlastně… Od tý doby se prostě zajímám o ten oheň, trošku víc.
Mám třeba benzínový zapalovač, si škrtnu a dívám se třeba, já nevím, deset minut do plamenů.

Během Pepova vyprávění jsme viděli i pohledy na jeho mámu – jak přichází do dveří, jak pije z plechovky. Zněl také zvuk harmonia.

(0:35:52) Eva Kálalová před bílým pozadím.

Eva: Moje maminka i pracovala v zemědělským družstvu a když měla čas, tak chodila pomáhat mému otci, který měl takovou vesnickou prodejnu. Byl vedoucí prodejny, a de facto z toho až teď po mnoha letech vypadlo, že když měla čas, tak mu chodila pomáhat. A já říkám – a kdys byla vlastně se mnou? Byla jsem opuštěná a dost dlouho…
Vojnárův hlas: V tom druhém životě?
Eva: …jsem se hledala, než jsem vůbec našla ňákou identitu. Dokonce jsem se jako dítě i zakoktávala, a moje jediná radost byly nakonec knížky. A v tom druhém životě, abych se vyrovnala s tím, že nemůžu bejt pořád s manželem, tak mi to také chvilku trvalo. Prostě měla jsem radost, že mám spřízněnou duši a chtěla jsem s ním být pořád. A potom to, že jsem si uvědomila, že se na něj nesmím tolik vázat, že musím dát víc svobody jemu, a i sobě, no.

Během vyprávění snímala kamera i další protagonisty – Josefa Poláška, Václava Homolku, Ingrid Gallasovou, Olivii Žižkovou, Milana Seidlera, a další účastníky castingu.

(0:36:54) Václav Homolka se na castingu připravuje.

Posléze se objeví titulek s jeho jménem a příjmením. Vedle Václava je jeho kamarád Jan.

Václav: Ježiš, já mám nervozitu, to je hrozný! To nevím, jestli tohleto zvládnu, Honzíku.
Jan (šeptem): Já myslím, že bys tam měl…
Václav: Jo?
Jan: Hlavně se nedívej do kamery a hlavně se nezapomeň usmívat.
Václav: Už můžu jít?

Václav jde před bílé pozadí a mluví tam.
Václav: Já pocházím z rodiny loutkoherců, což znamená, že jsme jezdili ve dvou maringotkách, jedna z nich sloužila jako spací pokoj a kuchyň, druhá pro náklad loutek a divadla. No a vždycky jsme jezdili takhle od místa k místu, od vesnice k vesnici, přijeli jsme na místo, kde jsme postavili divadlo a odehrály se jedno, dvě představení denně. Najednou takhle tatínek mě vzbudil, asi po roce, a říká mi – kluku, vstávej, nemáme tady maminku. Tak jsem vstal a říkám – a kde je maminka? No maminka nám utekla. A já říkám – a co budeme dělat? No budeme hrát divadlo dál, sami dva. A já řikám tatínkovi – ale já nic neumím. No tak já tě to, neboj se, všechno naučím. Takže takhle jsme jezdili s tatínkem asi dva roky, kdy prostě potom tatínek onemocněl a vlastně odešel, že jo. Takže potom jsme ještě hráli divadlo asi dva roky se sestrou, a tím to vlastně skončilo. Potom jsem šel pracovat do Škodových závodů Mladá Boleslav, kde jsem pracoval asi patnáct let, a pak jsem začal podnikat.

Během Václavova vyprávění sledujeme i barevné záběry, jak maskérský štěteček líčí dětského herce Ondru Rydvala (ten bude později v hrané scéně představovat Václava Homolku v dětském věku). V pozadí zní hlas Olivie Žižkové – Já jsem šťastná! Dolíčený Ondra Rydval, zní ženský hlas – Jé, vidíš to?
Také přišly záběry na Václava Homolku, snímaného zpovzdálí přes štáb, a na protagonisty Josefa Poláška a Helenu a Petra Hendrychovi.

Kostymérka upravuje Václava Homolku, on drží mobil a mluví: Dobrý, tak já ti zavolám… jo, čau (ukončí hovor). Manželka… hledá pojistku (směje se).
Kostymérka mu upravuje kalhoty, zastrkává košili. Někdo zopakuje: Hledá pojistku.
Maskérka líčí Václava, barví mu obličej na bílo.
Maskérka: Elektrickou, nebo životní?
Václav: Životní. Jedním tahem.
Maskérka + Václav: Tou malířskou štětkou.

(0:38:55) Olivie Žižková jde po silnici.

Olivie: Můj bratr dostal Merkur a já panenky, jednou pod stromeček. Ale já jsem si s těma panenkama nechtěla hrát, byla jsem prej na ně zlá a vždycky jsem jim vydloubala oči šroubovákem. Tak jsem si od brášky jednou půjčila ten Merkur a sbírala jsem víčka od krémů a sestavila jsem si kamery z Merkuru, stojánek hezky a to víčko…

Olivie je na louce.
Olivie: Tady jsem si zapichovala ty kamery, takhle v těch těch ty moje z merkuru vyrobený, a tady jsem si povídala sama se sebou, tady jsem si hrála, jakože hraju ve filmu.

Olivie klepe na dveře od bytu, je s ní manžel Jan. Otevře její maminka.
Jan: Ahoj
Olivie: Ahoj mami, my se nebudem zouvat.
Mamka: Ne, nezouvejte se (s Olivií se obejmou).

Olivie je v maminčině bytě.
Olivie: No to je hustý, no to… já jsem tu nebyla hrozně dlouho, rok, víš.

Olivie s maminkou povídají.
Maminka: No začalo to tím, když se narodila. Měla se narodit prvního září, teda prvního května, na prvního máje, a narodila se na čarodějnice, o celej den dřív. Začala jsem zjišťovat, že když začala broukat, já nevim, v tom půlroce, kdy už ty děti začínaj prostě ňáký vydávat hlásky, že si prostě ne brouká, že si zpívá přímo.

Na obrazovce se objeví titulek „POTÍŽE NASTALY, KDYŽ ZAČALA CHODIT DO ŠKOLY.“

Maminka: Český jazyk jí šel, prvouka jí šla, všechny ostatní předměty jí šly, jen prostě matematika ne. Jsem si řikala – to přece neni možný, když si zapamatuje tohle a zapamatuje si támhleto, tak je prostě nemožný, aby si nepamatovala prostě násobilku, nebo prostě ty základní pojmy, tak jsem prostě u ní seděla, ze začátku po dobrým, pak po zlým s vařečkou, s řemenem, dodnes se za to strašně stydim, a hrozně mě to trápí.
Olivie: A tvůj manžel?
Maminka: No, můj manžel, to byl prostě těžkej omyl, kterej teda místo aby mě v tom podporoval, a pomoh´ mně s ní, tak naopak, naopak ještě mě proti ní štval, a ještě mě…
Olivie: Naváděl.
Maminka: proti ní naváděl, kolikrát byla bita zbytečně,
Olivie: A hodně… a hodně!
Maminka: zbytečně a hodně.
Olivie: Hodně moc!
Maminka: Protože jsem si opravdu myslela, že to prostě dělá naschvál, nebo že to nechce se naučit, prostě byla i v pubertě, tam taky prostě ty pubertální výjevy…
Olivie: Takže za známky za matematiku jsi mě bila.
Maminka: Ano, bila.
Olivie: On tě k tomu naváděl.
Maminka: Víceméně pak když dostalas, tak třeba přišel, nebo já jsem řekla – jsi spokojenej, je to tak, má to tak bejt, jak ty si to přeješ?
Já jsem tenkrát ze začátku svým způsobem byla mu do určitý míry vděčná, že si mě vzal se dvouma dětma.
Olivie: Já ne!
Maminka: Protože… no tak to bylo ze začátku.
Olivie: Já ne, mami.
(Celý rozhovor se odehrává v plačtivé náladě.)

(0:41:45) Pavel Chrudimský přichází k pletivové brance u svého domu.

Pavel: Pojďte dál (otevírá branku, jde a vede štáb kolem míchačky do domovních dveří). Je to stavba, jo, tak se nelekejte. Takže první, co vám ukážu (otevírá dveře místnosti), je záchod (stojí u mísy). Koukněte se na to (spláchne), voda teče, to je nádhera, to je paráda, to je radost se sem jít vyčůrat (směje se).

4 portrétní fotky Pavla, zřejmě z různého věku dospívání, posléze další fotku z dětství.

Pavel zalévá čaje pro štáb. Pak mluví před stěnou ve svém rozestavěném domě, což se střídá s pohledem na něj a Ingrid Gallasovou, jak si telefonují – Pavel mluví a Ingrid poslouchá.

Pavel: No já jsem měl celej život docela pohnutej, jako ze všeho se člověk…, čím projde, tak tím se poučí. Takže já v současný době jsem úplně v pohodě, úplně piánko. Jsem takovej nezlomitelnej tvor prostě, kterej má sám svoji hlavu, vždycky jsem ji měl a mám ji nadále.
De facto s kamarádama jsme se bavili tak, že jsem se vracel v deset, v jedenáct jako malý dítě domů, byl jsem mydlenej. Že mi fotr nařezal prostě a já jenom z recese, aby věděl, že mě nezlomí, jsem řek´, a dostával jsem na prdel obden, a pořádně, řemenem, vojenským řemenem, to byly rány, že by se jeden zbláznil, řek´ jsem si – jo, kamaráde, počkej, já tě naseru! Máš z toho potěšení, máš z toho radost, že mě tlučeš, že čím víc mě vlastně řežeš, tak tím víc já řvu, to je ještě povzbuzení, pro toho člověka, tak říkám – skončils, naseru tě, prostě konec, a nevydal jsem ze sebe ani pípnutí. Pak úplně nervózní, v prdeli, z toho, že já jsem nezařval, zařval – táhni si lehnout, hajzle jeden, byl úplně vynervovanej, rudej, zelenej, červenej, snad i z toho vystřízlivěl. A zalez´ jsem si do postele a tam jsem se sám, potichu do polštáře vyplakal pro sebe. Ale tu radost, že bych zabrečel, jsem mu neudělal. A v tu chvíli mi bylo 13 let a on pochopil vlastně, že mě nezlomí, no. A de facto v patnácti nebo šestnácti letech, protože jsme dostávali tradičně já i maminka, de facto byli jsme bitý, nebo i brácha, tak vlastně já jsem si stoupnul za maminku, když on jí chtěl ublížit, no a sundal jsem ho dolů prostě, maminka myslela, že jsem ho zabil, říkám: ne, jenom spí.

Pavel reguluje žaluzie v okně, pak je venku před domem. Pak v domě, který staví, u hořících kamen – hledá dříví, přikládá, oheň hoří.
Pavel: Já už asi od malička jsem byl takovej jako jinej prostě, i jako malý dítě jsem měl takový, nevím, divný možná sny. Já už si je přesně nevybavím, ale kdybych vám je tady vykládal, tak sám jim taky nerozumím. Nevím, černý, bílý, pohlcující se, nevím, ňáký kostičky, vlnící se obrazce… Představte si, že ležíte, v poloze běžícího třeba běžce, jo, a dostanete se do strašně velikýho víru…

(0:44:31) Helena a Petr Hendrychovi jsou u sebe doma.

Helena: My jsme si to udělali takový, jak jsme chtěli podle sebe, no a nestálo nás to teda málo úsilí, hlavně muže tady mýho, kterej to vlastně postavil celý sám tady. No, ale přežili jsme to, tak dobrý, no.

Petr stojí u kuchyňské linky. Pak stojí vedle Heleny. Během povídání je i záběr na jejich děcko, jak sedí před televizí a zřejmě hraje hru.

Helena: Taky se hádáme, že jo, a jsme naštvaný a jsme náladový, jako každý lidi. Ale prostě tak jako… ňákým způsobem jsme se se sebou srovnali a jsme hlavně spokojený sami se sebou, a to nám dává prostě to, že jsme jako ňákým způsobem šťastný. Ale to neznamená, že jsme pořád vysmátý a úplně super, a pořád máme takhle palce nahoru, že jo, to tak není.
Mě to nepřekvapuje, třeba u vás, že jako se vždycky vznítí ňáká pochybnost, když člověk vidí něco moc pozitivního, protože prostě jako hledá samozřejmě, co je za tím, tak si říká – ten člověk je… jsou v nějaký sektě teda, která jako je vede někam, nebo co? A já nevím, no, tak…
Já bych nechtěla nikdy prostě, aby se mi stalo to, že jako bych o toho jednoho ze svých dvou mužů přišla (v záběru jsou vidět všichni tři – Helena, Petr i syn). Jo, to nemůžu říct, že mě děsí, já se toho nechci jako bát, jo. Ale to je… to jako bych nechtěla nikdy zažít…

(0:45:41) Eva Kálalová v letních šatech na ulici.

Má knihu, klobouk a taškou. Je u zábradlí zřejmě v Praze na Florenci u autobusového nádraží. Pod záběry zní její hlas, později mluví před bílým pozadím, pak je znovu na ulici a záběry podmalovává její hlas.

Eva: Jsem dělala družinářku a tam měli zajímavý dotazník, prostě dělali jako legrační dotazník a tam se lidí ptali, co maj nejradši. A já jsem odpověděla, že nejradši milování a jídlo. Tak s jídlem to nesmím přehánět, protože už mám… je mi přes čtyřicet let, a ty erotické sny… Třeba právě proto mám těch šest dětí (směje se). Že pořád ještě mám sny. A když jsem ty sny začala ztrácet, tak mně svět hrozně zešednul.

Já jsem deset let si vůbec neuvědomovala, že by někdo vůbec byl… jak bych to řekla… že by se mému muži vyrovnal. Že většina chlapů mu nedosahuje ani po kotníky,

U Evy doma vidíme dceru Jiřinu, dvě nejmenší dcery, manžela.
Manžel: Ne, já si nemyslím, že by kamera byla to vhodné, kam by se měl člověk uchylovat, když se potřebuje vypovídat. To nebude úplně to ideální, aspoň podle mého soudu.
Dcera Jiřina: Když mi bylo asi deset, dvanáct, tak jsem měla problémy, nevím, jestli se tomu dá říct zlo, ale pro mě to bylo zlo. Měla jsem v podstatě psychické problémy, protože… no v podstatě projevovalo se to tak, že jsem měla nutkání něco dělat víckrát, nebyla jsem se sebou spokojená, a pořád jsem opakovala ty samé věci, i když to byla naprostá blbost, nesmysl. A to pro mě bylo hodně těžký, no. Asi v deseti to mohlo začít, no… A musela jsem chodit k psychiatrovi a léčili jsme to i prášky, takže… No vždycky jsem z jeho návštěvy cítila jako obrovskou úlevu. Jsem k němu chodila hrozně ráda, protože to pro mě bylo něco krásnýho, mu to říct, jako…
Leckdy máme problém držet jako rodina, protože jak nás je moc, tak máme prostě problém se sejít a třeba i mluvit spolu o tom, jak se cítíme, a tak. A takový ty nejzákladnější potřeby dítěte… Že je to těžký, udržovat v takhle velký rodině.

Během povídání jsou i záběry na nejstarší dceru, dceru Jiřinu a dvě nejmladší dcery.

(0:47:35) Václav Homolka a příprava herců, ztvárňujících scénu z jeho dětství.

Kostymérka obléká Ondru Rydvala do kalhot, maskérka líčí Olivii Žižkovou, zní takový ten provozní hlasový hluk, věta – takhle se otočte trošku… Olivie dostává paruku. Olivie se usmívá, nalíčená, připravená. Do toho zní hlas Václava Homolky, který posléze sedí na gauči a mluví.

Václav: My jsme hráli vlastně každý týden asi dvě, tři, čtyry představení. A co si pamatuju, tak… a hrálo se to vlastně po hospodách, po různejch kulturákách a tak dále. A vždycky jsme měli plno, že jsme museli vlastně, když bylo, já nevím, představení ve tři hodiny nebo v pět poslední, tak nám řekli, že bysme měli nastavit ještě jedno představení, třeba v sedum večír, jo… Ty děti, který byly na jednom představení v sobotu, tak ty samý děti tam byly v neděli.

Následuje černobílá hraná retro scéna: Ondra Rydval, představující Vaška v dětství, v čepici kašpárka přichází do maringotky. Za ním jde Olivie, představující maminku Homolkovou, prozpěvuje si píseň „Hvězda na vrbě“, zavře dveře a rozsvítí.

Václav sedí na gauči a povídá. Během vyprávění přijdou i černobílé záběry na něj, ve kterých ztvárňuje tatínka Homolku v retro scéně z dětství.
Václav: My jsme vždycky v sobotu, v neděli museli prostě uklidit, bourat divadlo se tomu řikalo, a s tím, že v neděli jsme museli být už na novým místě, takže v pondělí už jsme museli jít do školy, že jo. Takže já vlastně když jsem měl za tejden někde ty dobrý kamarády, tak jsem je s brekem opouštěl a zase na nový jsem se zároveň těšil.

Pokračování předešlé černobílé hrané retro scény: Homolkovi jsou v maringotce, maminka si prozpěvuje písničku „Hvězda na vrbě“, mazlí se se synkem, tatínek si dává zřejmě tabák na cigaretový papírek. Tatínek se synkem sedí u večeře, maminka si prozpěvuje, přináší na stůl hrnec, nalévá polévku, omylem polije tatínka, ten si oklepe rukáv.
Olivie se směje a říká Václavovi: Promiň, já jsem za to nemohla, pardon. A potom na kameru: Já jsem ho polila polívkou (směje se). Vašek se směje také, a říká: Já nemůžu.

(0:49:09) Tomáš Choura sedí v pokoji na posteli.

Tomáš: Jak vypadala? Fotku bohužel nemám, abych vám ukázal, ale… ale… (6 sekund ticha) byl to člověk, kterej hodně… (dlouhé ticho). Kouzlo.

Černobílá hraná retro scéna: Anna Stropnická, ztvárňující Šárku z Vinohrad a Tomáš Choura jdou pomalu lesem kolem potoka. K tomu zní Tomášův hlas. Během vyprávění přijdou i detailní záběry na obličej Anny. V závěru Anna projde zezadu kolem Tomáše.
Tomáš: Šárka, to byl strašně rozporuplnej člověk, a takovým zvláštním způsobem se v ní snoubila realita a fikce. Kolikrát těm věcem, který mi řikala, člověk nemoh věřit, protože byly tak strašně neuvěřitelný, a tak strašně divný, že nad tím zůstával rozum stát… Jednou jsem ji konfrontoval s tím, že mi vykládala o tom, jak prostě pohřbila babičku, ale z dalšího rozhovoru vyšlo najevo, že babička ještě žije. A když jsem jí tohleto řek´, tak ona mi potom udělala strašnou scénu v obchodě, lidi se otáčeli… A hodně často měla taky stavy, kdy prostě na ní najednou pad smutek, a prosila mě, ať u ní zůstanu, ať od ní neodcházim, byla najednou ve strašný depresi, a nebyla k utišení.

Tomáš sedí v pokoji na posteli.
Tomáš: To jsme jako řešili pohled vůbec jako na život, pohled na víru a na takovýhle věci, a ona mi řekla: Ale já nechci slyšet prostě fráze, který ty mi tu řikáš. Já chci slyšet to, co ty si opravdu myslíš. A já v ten moment… nebo to byl ten moment, kterej… kdy já jsem si uvědomil, že to, co já si opravdu myslím, tak vždycky prostě koriguju s tím, jak působí nebo nepůsobí na lidi, a co na to lidi… A prostě ten strach z lidí, z přijetí, nebo z trestu od lidí, já nevim, jak to říct…, že jako mi točil životem dlouhou dobu.

Tomáš sedí u klavíru na Konzervatoři J. Ježka a hraje jedním prstem. Potom stojí před bílým pozadím a mluví.
Tomáš:
Ňák tak jsem se našel v nějakejch sedmnácti letech v písňovejch textech a začal jsem psát texty k písničkám.
A postupně jsem se rozhodl, že se proslavím, že jako všem ukážu, a že lidi zaujmu.
(Druhá věta je zabírána z jiného úhlu, než ta první – věty spolu tedy byly spojeny uměle.)

Tomáš stojí na Konzervatoři J. Ježka, v pozadí za ním je klavír.
Tomáš: Jsem si liboval v takový tý poezii zamilovanejch mužů, jak já tomu řikám, jo, že jsem smažil pořád dokola to samý téma láska a nic jinýho.

Tomáš sedí v pokoji na posteli. Zní hlas Katky Zochové.
Kateřina: Já bych chtěla slyšet jeden ňákej, ten nejveselejší.
Tomáš: Jé, no tak to je hezký. To je vidět, jak jsou ty věci relativní, protože vy mi řeknete – nejveselejší text, a mě napadlo „S ženskejma je kříž“, jo, což jako ženskejm zrovna nejveselejší připadat nemusí.

S ženskejma je kříž.

V hospodě nad ránem já si jí všim,
chvíli hučel jsem do ní, že je pro mě vším,
když řekla mi s úsměvem,
že jsem fajn chlap, tak mě najednou ten její za límec…, za límec chňap.

Z přehrávače zní refrén písně:
Jó, to máš holt marný,
žádná sranda, to víš,
chlap ten má se ženskejma
holt pořád jenom kříž.

Při hraní písně z přehrávače sedí Tomáš na posteli, kamera zabere i plakát svítící ulice na zdi. Písnička přechází do začátku následujícího obrazu, potom jde do ztracena.

(0:53:07) Václav Homolka a černobílá hraná scéna z jeho dětství.

Je noc. Václav Homolka (který zde hraje svého tatínka) spí v maringotce v posteli, vedle něho spí Ondra Rydval (který zde hraje malého Václava Homolku). Olivie Žižková (v roli maminky Homolkové) si svléká noční košili, je nahá, jen v ponožkách, obléká si halenku, otevírá dveře maringotky, vychází ven. Je vidět její tetování. Je slyšet štěkot psů.
Kolem maringotky pokračuje na silnici a přes ní do polí – vidíme tedy záběry z úplného začátku filmu, ale nyní jsou černobílé.
Následně po silnici projede moderní auto, které se v zobrazované době (šedesátá léta) nevyskytovalo. Dále sledujeme Olivii, jak pokračuje dál do pole, v trávě jsou slyšet cvrčci. Do toho zní hlas Václava Homolky.
Václav: No, Maminka utekla do Mladý Boleslavi za ňákým pánem, já jsem ho teda moc neznal, to byl pán, kterej snad jezdil s náklaďákem.

Václav Homolka pokládá na stůl v restauraci krabici, otevírá ji, bere z ní obraz.
Václav: To jsem vzal kvůli vám, pane režisére, abyste to viděl. To jsou ty loutky (ukazuje zarámovaný obraz s loutkama), jak jsem vám sliboval.
Vojnárův hlas: To je to vaše divadlo, co jste hrál s tatínkem?
Václav: Ano, ano, a já jich tam mám víc, takže vám to vytáhnu po jednom. Jo (ukazuje fotku – 3 loutkoherci – zřejmě rodiče a on, už stejně velký, jako rodiče – vedou 6 loutek). Tohleto byly vlastně ty… ty první loutky, ty byly asi 40 centimetrů vysoký, od toho Adamce, od profesora Adamce.

V restauraci vidíme i pár dalších lidí – Katku Zochovou, Václavova kamaráda Jana.

(0:54:31) Olivie ŽižkováEva Kálalová s dcerami Olinou a Bětkou spolu sedí v kavárně.

Eva kouká do deníku Olivie Žižkové.
Dcery: Čti, něco zajímavýho.
Eva: Barovou kapelu… Hm, tak už vidím, jak vás strkám do barový kapely, holky.
Bětka: Ty bys nás strčila někam jinam.
Eva: No to bych vás teda nestrčila.
Olina: Čti něco.
Eva: Malá hospoda…
Olina se ptá Olivie: A co vlastně dělala Vaše maminka? Jako práci nějakou?
Olivie: Prodavačka, celej život.
Olina: A váš tatínek?
Olivie: Táta dělal celej život malíře pokojů.
Olina na Evu: Přečti to nahlas, já to chci taky slyšet.
Eva s Bětkou koukají do deníku.
Bětka: Mami, tady.
Eva: Kapelník byl o hodně let starší než já, tedy zase můj oidipovský komplex, o ničem vážném jsem ale neuvažovala, byla to pouze výplň mého tehdy prázdného a hodně smutného života.

Olivie v restauraci zpívá do mikrofonu.
Řekl Lásko má, já stůňu , svoji pýchu já jen hrál, kvůli vám se vzdávám trůnu, klenotů i katedrál…

V restauraci sedí lidé, mezi nimi i maminka Olivie, manžel Evy Kálalové a jedna z dcer.

(0:55:35) Olivie ŽižkováTomáš Choura sedí u stolu.

Olivie: No Tome, tady je právě neuvěřitelný to, že já mám na webovejch stránkách už dva měsíce prostě reklamu, že shánim textaře pro americkou country. Co ty na to, zkusíme to, něco jako udělat?
Tomáš: No tak prubnout to můžeme, no. Ty si přečteš ukázky, já si poslechnu to, jak skládáš, nebo to, co chceš textovat, a uvidíme.
Olivie: Jasně.

(0:55:55) Olivie ŽižkováIngrid Gallasová si povídají na terase galerie Mánes.

Olivie: Už to je mně nepříjemný, říkat – první manžel. Nevadí, dobře, ale zlámaná očnice, nos, klidně, žebra, to řeknu, kopání v těhotenství, ale jako ňáký věci…
Ingrid: To je šílený!
Olivie: No, holka, to bylo hodně hustý.
Ingrid: Máš za sebou?
Olivie: Kopání v těhotenství? Já ti toho hajzla vykopu z břicha!
Ingrid: Ne, přímo mě nekopal, ale bylo mu absolutně jedno, že jsem těhotná.
Olivie: Mě kopal před lidma (naznačuje, jako že byl na hlavu).
Ingrid: Hodil na mě vázu, to už bylo potom, to už bylo potom po těhotenství.
Olivie: To jsi řikala, to je strašný!
Ingrid: V těhotenství hodil po mně kudlu, když jsem si hladila břicho – co to děláš, ty krávo, jako, co to děláš, to.. No já řikám: to je moje dítě, já si ho hladím… No a nejseš náhodou na hlavu, nejseš cvok?
Olivie: Víš, co on mně řek´? Že to dítě není jeho, že mi ho vykope z břicha. Málem se mu to povedlo.
Ingrid: Zahejbal mně.
Olivie: Jo?
Ingrid: Šla jsem s břichem, šla jsem přesně v šest hodin, jsem šla do obchodu počítat tržby, a on přesně v šest hodin, abych to věděla, a najust, aby mě opravdu… abych já jsem měla nervy na provaze, tak on si tam vedl milenku a na tý naší posteli spolu šukali, rozumíš?
Olivie: A proč s tebou měl dítě?
Ingrid: No proč… No udělal mně dítě a já jsem si ho nechtěla nechat vzít. No proč si s tebou udělal dítě, že jo?

(0:57:04) Ingrid Gallasová a její synové.

První syn: Co se týče těch věcí kolem mýho táty, já jsem nikdy vlastně o tom moc nevěděl, protože v podstatě když mi bylo sedm, tak teda táta byl zavražděn a mamka mi vlastně o tom řekla, nebo já jsem se o tom dozvěděl ňák spontánně, když právě o tom jednou vyprávěla, asi ve třinácti letech bych tak tipoval, no. Samozřejmě já jsem se s tím vyrovnal, já jsem svýho tátu bral prostě takovýho, jaký je, já jsem ho viděl zase z jiný stránky, prostě pro mě to bylo důležitý, že jsem vlastně měl oba dva rodiče.

Ingrid je v bytě, je s ní nějaká žena, která viditelně prožívá to, o čem Ingrid mluví.
Ingrid: Přišel za mnou do porodu, že jsme měli odvýzt chlapečka domu, a on mně zase strašně vynadal. Já vám to nebudu popisovat, prostě mně neuvěřitelně vynadal, on, musel mě výzt domů, a malinkýho chlapečka. A teď mně nadával v tom autě a já jsem přijela domů. a jak jsem byla vysílená, plakala jsem, a tak dále. Tak jsem spala, byla jsem, vedle sebe miminko, nádhernýho chlapečka, on byl tak krásnej, a prosila jsem strašně, já už nevím co, tenkrát asi ne zeshora energii, to určitě ne, a prosila jsem, aby jsem měla tolik síly, aby jsem toho nově narozenýho chlapečka mohla vychovat, aby jsem měla tolik síly, aby se to prostě stalo, abych ho vychovala, protože jsem tenkrát cítila, že ho nemůže nikdo jinej vychovat. Mý rodiče byli staří, a že jsem tady jedinej já, kdo by mu mohl dát lásku takovou tu normální. (Ingrid mluví dojatě, v slzách, do toho zní harmonium). A v tu chvíli, jak jsem prosila, tak se mně najednou zatočilo něco v hlavě… Počkejte, já se musím prodechnout, jo (Ingrid vydechne, otře si oči). Tak se mi něco zatočilo v hlavě, takový jako kruhy, černobílý, a ty kruhy se tam točily, a najednou se jako… prostě se točily, a od té doby nic nevím. A pak jsem se vrátila zpátky, teď už vím, že jsem se vrátila a najednou se probudím, já jsem nevěděla, jestli spím, nebo nespím, podívala jsem se na chlapečka, krásně spinkal, ani jsem nevěděla, jak dlouho jsem takhle byla, a najednou přijdu zpátky, a já mám úplně jiný myšlenky! Všecko je jinak! (směje se) Všecko je jinak, jo, najednou vím, že dítě vychovám, já to vím, já to vím, že mu dám lásku, že, že všecko bude dobrý!

Na gauči sedí další dva synové Ingrid.
Druhý syn: Začni.
Třetí syn: Tak já jenom můžu říct, samozřejmě, že jsme to prožívali, protože jsme žili ve společný domácnosti dlouhou dobu, aspoň já jako nejstarší jsem z toho měl asi nejvíc, jsem to nejvíc prožíval. Je pravda, že prostě taťka kolikrát doma mamku bil a prostě byly to nepříjemný situace. My jsme u toho byli a prostě dovedu si představit, že mamka asi zažívala poměrně nepříjemný chvíle s tím. No a potom se rozešli, pak vlastně to pokračovalo tak, jak řiká Šimon, že jsme se střídali, chvíli jsme byli u mámy, chvíli u táty, a takhle ňák jsem pořád pendloval.

Kamera v pohybu snímá hotelovou chodbu, je slyšet zvonění telefonu, kamera snímá restauraci, kde jsou vidět hosté u stolu, číšníci v pohybu. K tomu zní hlas Ingrid.
Ingrid: Když bude velikánská krize a hotel nebude vydělávat, tak ho budu muset prodat. Tady je 400 hotelů, to není v žádným miliónovým městě jak v Praze.
Kamera zabírá Ingrid v kuchyni u sporáku, kde je ještě další kuchařka.
Ingrid: No, já si tady velmi odpočinu, musím říct. To je nejjednodušší práce ze všech prací tady na hotelu, protože tady vyčistíte hlavu. Dneska se nevydělá na hotelu milion, jen tak, jen tak lehce. Takže…
Vojnárův hlas: Máš na tom hotelu dluh pořád?
Ingrid: Jo, jo, mám tady dluh.
Vojnárův hlas : Kolik?
Ingrid: Teď jsem v mínusu, i s klimatizací – 4 a půl milionu.

(1:01:00) Milan Seidler a Kateřina Zochová si povídají před bílým pozadím.

Milan: Prosím?
Katka: Že bych chtěla slyšet něco trošku hezkýho, něco z jinýho soudku.
Milan: A z čeho?
Katka: No třeba mi vyprávějte, kdy jste se poprvý zamiloval.
Milan: Kdy jsem se zamiloval?
Katka: No…
Milan: No to jsem se zamiloval, a potom, když jsem zjistil tohleto, že se stala taková věc… že vlastně ta moje nevěsta, manželka budoucí, kterou… jsem se dozvěděl před svatbou, že se… že byla taková věc, že vlastně… to se tehdy stalo, ona se vlastně narodila, matka její měla čtrnáct let, ta chodila s brašnou do školy. No ale protože jsem ji měl rád, tak jsme se vzali, měli jsme dítě, kluka i holku… všechno, všechno v pořádku.

Během povídání se Milan objevil sám před cihlovou zdí studia, následně byl opět s Katkou před bílým pozadím.

Záběr na psa na řetězu u misky.
Milan (slyšíme jen jeho hlas): Nech toho, Bary! Mazej, švihej, neposloucháš!

Milan vchází zřejmě do své zahradní chaty, otevírá konzervu, je u něj kočka, dává jí z konzervy krmení, potom chodí po místnosti.
Milan: Stala se taková věc, že těsně jak jsem se oženil, jsem měl sestru, ta měla tři děti, měla ze Slovenska jako manžela, no a moc si tam dobře nežili. A teď měli mít čtvrté dítě, tak šla na nějaké to přerušení toho těhotenství k nějaké, jak se řiká, andělíčkářce, tam se to ňák nepodařilo, odvezli ji do nemocnice…

Na obrazovce se objeví titulek: „DOSTALA MOZKOVOU MRTVICI, OCHRNULA A PO ROCE ZEMŘELA.“

Pohled na fotku zřejmě sestry a švagra, pak pohled na Milana v chatě, pak Milan mluví.
Milan: Zůstaly tři děti, aj švagr. Ten, když ona zemřela, tak rád si vypil a jel u rodičů a tam se za rok po smrti sestry, ono mu bylo přes 30, se oběsil a děcka zůstaly samotné. Takže jsem je převzal na sebe, a soudně mi je přiřkli, jako opatrovník, a společně s matkou, která se o ně starala, moje ještě, a i potom, když jsem byl ženatý, tak trochu taky manželka, všichni jsme to společně… se o ty děti postarali, že nemuseli jít do dětského domova.

Za železným plotem je pes, slyšíme nějaké vytí a startování auta.

(1:03:06) Pavel Chrudimský v motorkářské helmě.

Slyšíme startování motorky a hlas, následně stojí Pavel uvnitř své stavby a mluví.

Pavel: Na motorce prostě, jezdil jsem na mašině s kamarádama jeden den, prostě jsem se šel… já nevím, co to bylo, jestli ňáký Velikonoce, nebo… to si tenkrát pamatovala ještě maminka, a jeli jsme, pálili jsme to jak blázni, jeden předjížděl druhýho, protože jsme na tom… z toho neměli ještě rozum, no a přišla zatáčka, vyjelo auto… Já si to nepamatuju, já jsem byl měsíc mrtvej. Všechno jsem se učil znovu, jíst, číst, psát, chodit, mluvit, jak malý dítě. Všichni známí mě pohřbili! Potom, když jsem znovu šel městem, de facto tak lidi ze mě měli strach, mysleli, že viděj přízrak.

Během Pavlova povídání jsme občas viděli i záběry na ubíhající krajinu v mlze.

Pavel: Můj život je akorát na mně závislej, jo, každej…, každej…, prostě je to na vůli člověka. Buď chce žít, buď chce tohle, nebo nechce. První, první, co bylo, první návštěva vlastně, když mě pustili na sobotu nebo na neděli ze špitálu domů, tak co bylo první, samozřejmě okamžitě na motorku.

Pavel v helmě jede na motorce, do toho zní jeho hlas: Za králem stojí davy a masy lidí a královo rozhodnutí se nesmí mýlit.

(1:04:13) Helena Hendrych, Petr Hendrych a Veronika Bartošová se baví v hudebním klubu.

Hraje hudba, jsou tam i další kamarádi. Následně je Veronika za mikrofonem, vlní se, ale nezpívá.

Petr s Helenou stojí v pasáži a mluví.
Petr: Když člověk někomu chce dělat manažera, tak jsou tam určitý věci, který musí udělat proto, aby… aby moh´ bejt jejich manažerem. Pro mě teďkon v tuhletu chvíli to je vyřešit si určitou osobní věc – pití alkoholu a kouření cigaret.
Helena: To není o tom, že by se zmrskal každej den, někdy jako…
Petr: No jo, no, je to tak samozřejmě, že už od doby, kdy se nám měl narodit Štěpánek, tak jsem si začínal uvědomovat, že je to moc a příliš, zdědil jsem to po svém otci…
Helena: Já ho podporuju v taj tom, co chce dokázat třeba, a teďka je takový zvláštní období, víte, že prostě já třeba nemám náladu na to se k němu jako v tom připojit…

Vidíme Veroniku zpívat.
Helena (zasměje se): Veronika? Hm, nevim, co o ní chcete slyšet? Nevím, co o ní můžu říct, že jo.
Vojnárův hlas: Všechno, co o ní můžete říct.
Helena: Co by řekla o sobě Veronika sama? Řekla by všechno?
Petr: Já myslím, že by Verunka řekla všechno.
Helena: Verunka je napůl Kubánka, narodila se tady v Čechách, (na Petra) nechceš říct něco ty?
Petr: Maminka její, tuším, že byla…, jestli to tak je, byla lehká žena, a nemohla se o ni postarat, tudíž ji předala do rukou kojeneckýho ústavu a z kojeneckýho ústavu si ji vzala paní, dneska maminka v Český Třebový.
Helena: Tak se na ní podívejte, na tu holku jako. Je přesto, z čeho vyšla, tak je v pořádku, zpívá, žije, chová se slušně, netropí hlouposti, nebere drogy…
Petr: Měla velkou závislost na…
Helena: He… Nebere drogy.
Petr: Měla velkou závislost…
Helena: Měla velkou závislost, takže asi to zvládla, její maminka, ne? Já myslím, že dobře. Co neřek…
Petr: O Veronice…
Helena: Co neřek´ o Veronice…
Petr: Jednu, jednu určitou věc jsi určitě neřekla, kterou by Verunka určitě řekla.
Helena: Myslíš, že by to řekla?
Petr: Já myslím, že by to řekla, protože Verunka se za to nestydí.
Helena: Veronika je lesba, he he, tos myslel?

Během povídání se objevily i záběry Veroniky za mikrofonem, záběry Veroniky, Heleny a Petra, jak jsou společně u baru, záběry Veroniky a Heleny v baru.

(1:06:54) Josef Polášek fotí na diskotéce.

Prochází, na provaze na krku má klobouk, fotí holky. Tančí tam i Anna Stropnická, kterou též fotí. Následně je muzika tišší, Pepa prochází s foťákem nějakou chodbou, na hlavě má klobouk, otevře dveře zřejmě do svého bytu, sundává klobouk, chodí, odkládá foťák, do toho zní jeho hlas.
Josef: Jsem už skoro půl roku bez práce. Ono se tam vlastně, když člověk přijde o tu práci, tak to člověk taky má různé deprese, nebo určitě taky na to musí myslet, jestli si tu práci najde, nemá peníze…

Josef sedí na posteli a mluví. Během vyprávění je vidět fotka nějaké skupinky mladých a další fotky, zřejmě ze zmiňovaných akcí.
Josef: Já už jsem před tím byl zaregistrovaný na líbím se ti.cz a partyplanet.cz. A líbím se ti.cz vlastně dělá párty, to už se jmenuje přímo Líbím se ti live párty, to už je vlastně de facto night life, a to už jsou vlastně seznamovací párty, tam se neměří čas na dny, ale na mejdany, jo. Takže hodně lidí mě už samo osloví, s tím, že chcou fotky. Co se mi i hodně stává, když jsou tam holky s kamarádama, tak ty holky ani moc nechcou, ale ti kamarádi jsou takoví akční. Když řeknu – hoši, tady to by byl dobrej snímek, kdyby slečna byla třeba…, kdyby rozepla to triko, tak slečna třeba nechce, ale tam má třeba šest kamarádů, kteří ochotně prostě už ji rozepnou a tak, jo, a vypadá to hodně dobře, to jsou nejlepší snímky…

Záběry z mobilu Josefova otce: Josef s foťákem, za ním stromy a nápis ZÁBĚR Z OTCOVA MOBILU, následně se tam objeví Pepova sestra, u toho nápis PEPOVA SESTRA MARTA, která kouká na Pepu jak fotí. Záběry na stromy, tekoucí potok.

Josef sedí na posteli a mluví.
Josef: Já jsem fotil jednu slečnu, nebo dívku s přítelem, a já jsem měl nápad, že ji nafotím se zbraní, a ještě ňákou inscenovanou fotografii s ručním granátem. Já jsem jí ještě říkal, až to budem fotit, tak ať udělá takový vylekaný výraz, prostě že ruční granát, že jí to tam tak dává. Tak je to vlastně tak z boku focený, jak ona se tak vlastně dívá do toho výstřihu, ten je tak za ní a dává jí tam ten granát, jo. Když se třeba fotí ženský akt, tak vlastně to tělo ženské je vlastně, de facto vlastně béžová barva, to je bílá. Když se vezme třeba ta zbraň, tak to má vlastně takový jednoduchý linie, já to třeba beru z pohledu, aby ne že jako je to brutální, ale aby to dobře vypadalo na těch fotkách. Když ta žena chce třeba ňáký další focení, tak jako se tomu nebráním, ale co se týká toho bližšího vztahu, tak (vrtí hlavou) ne.

Během povídání byl záběr i na fotku, kde na spodní části dívčích hýždí v kalhotkách byly barevné kameny.

Následuje scéna z diskotéky – Anna Stropnická, ztvárňující dívku z diskotéky, má hlavu na stolku a spí, vedle jsou další dva prázdné stolky, slyšíme hluk diskotéky, Pepa sedí naproti Anně, zvedá se s foťákem a odchází. Následuje fotka Anny, jak tančí, a pár dalších fotek – na jedné je skupina mladých, na druhé tančící slečna. Slyšíme cvakání foťáku..

(1:09:57) Olivie Žižková se v ateliéru připravuje na focení.

Sedí na židli, bere si červené kozačky, sedí tam i dcera fotografa, která jí pomáhá s přípravou.
Olivie: Mám tam…, no ale síťovanou bílou, takový dlouhý triko, a já bych ho hrozně ráda namočila, co to udělá. To bych taky viděla namočit. Já bych teďka dělala hodně takový…, jo, jelikož ty prsa teď nejsou moc nalitý.
Olivie si svléká kalhotky, je jen v kozačkách, obléká si župan.
Olivie: Vemu si župan, protože dneska tady máte…, ukaž…, (jde ke kamnům) no….
Mužský hlas: To chce teplou vanu.
Olivie si svléká před zrcadlem župan.
Olivie: Teď se kouknu jenom jak to vypadá. No, dobře, tak celulitida, to je dobrý.
Manželka fotografa Olivii načerňuje chlupy v klíně, dcera fotografa na to kouká a směje se.
Olivie: Pořádnýho bubáka mi udělej.
Když už teda jsi mě ukecal, abych se neholila, Milane, máš pravdu, co jsem se přestala holit, nebolej mě vaječníky.
Fotograf: Vždyť ti to říkám.
Dcera fotografa maže Olivii olejem. Fotograf jde kolem.

Olivie : Uděláme větrák, hele, zkusíme teďka jenom nanečisto než se…, než se rozcvičím bez toho bílýho, jenom takhle v těch kozačkách uděláme… Tak jedem.
Fotograf: Tak jedem, jo?
Olivie: Hm.
Fotograf fotí Olivii, pak ji fotí ještě v pozici, jak sedí v černých botách na bílé posteli s bílým deštníkem.
Fotograf: Manažeři velkých firem, a tak dále… Olivko zůstaň, prosím Tě, takhle jak seš, přesně i nohama, a vším, jo. Ruce, všechno ať zůstane.
Olivie: Ano.
Fotograf: Petra Tě jenom…
Fotografova žena Petra upravuje vlasy Olivii, která leží na bílé posteli.
Fotograf fotí.
Olivie: Takhle dobrý, Milane?
Fotograf: Jo. No, vydrž tak… Tak! (vyfotí)

(1:11:00) Olivie ŽižkováTomáš Choura v ateliéru.

Během focení je i záběr na fotografovu dceru a Tomáše Chouru, kteří sedí opodál na kanapi.
Olivie přichází k Tomášovi a mluví na něj.
Olivie: Protože jako nová zpěvačka s novým textařem musím nabídnout novou fotku, žádný stylizování do Dariny!
Tomáš: Super.
Olivie hledá kalhotky, obléká je, Tomáš nesrozumitelně něco říká.
Olivie: Milane!

(1:11:34) Tomáš Choura mluví v lese.

Tomáš: Ta inspirace je všude kolem, a já když se kouknu do počítače, tak tam mám ňákejch sto rozdělanejch textů, kde mám načrtnutej nápad, o čem by to mohlo bejt, sto dalších mám na různejch papírech… Takže vlastně já tu inspiraci nehledám, já ji tak ňák chytám (mezera, kdy nemůže najít vhodná slova) chytám kolem sebe, nebo vstřebávám, tak, jak postupně přichází. Dalo by se to říct možná tak, že jsem jako taková houba, která neustále leží ve vodě, a pak stačí ji zvednout, zmáčknout a vyždímat to, co za tu dobu nasála.

(1:12:15) Olivie ŽižkováTomáš Choura si povídají v lese.

Olivie: Jaký jsi měl z toho pocit, mě zajímá. Jestli jsem se ti ňákým způsobem třeba jako nezhnusila nebo nevzdálila nebo nepohoršila?
Tomáš: Ne. Jako já to beru tak, že to jako je věc každýho, jo. Když prostě tě to baví fotit, tak jako si to foť, já osobně bych na to nebyl, protože na to nemám ani vybavení, ale když prostě to někoho baví…
Olivie: Počkej, počkej, vybavení… Počkej, teď tě zarazím, to mě zajímá, jak jako vybavení?
Tomáš: No vybavení… No jako ty jseš… ty jseš modelka, jo, nebo něco, ale prostě já kdybych svlík´ tričko, tak to by jim praskly čočky.

Záběr z jiného úhlu.
Tomáš: Já z toho nemám problém, jo, že bych jako si myslel, že jsem ňákej… ňákej jako vychrtlej a že kvůli tomu ženský na mě neletěj, to já neřeším ženský, jo. Já jsem o tom mluvil spíš z toho pohledu, jak se hodím pro komerční ňáký focení aktů, jo.

(1:13:06) Ingrid Gallasová a návštěva věznice

Pohled z předního okna auta, jedoucího osvětleným podjezdem.
Následně pohled na Ingrid Gallasovou z profilu u bílé stěny. Ingrid jde, slyšíme kroky, ale vidíme obličej z profilu. Následně se objeví Ingrid a dva její synové, naproti nim do schodů jde policista.
Ingrid: Fotky máme pro něho, to si přál, no a oříšky, sušený ovoce, a cukrovinky…. Klasika, no.
Policista odemyká venkovní vstupní zamřížované dveře.
Ingrid na syny: Máte občanku?
Záběry na vězeňskou kameru za pletivem, na budovu věznice, na ostnatý drát nad plotem, na město.

Následně Ingrid a synové jdou zpět, Ingrid nese knihy.
Ingrid: Bratr vás všechny velmi pozdravuje, napsal vám vzkaz (Ingrid ho hledá). Ach jo, tak…
Černobílé foto Ingrid zřejmě s bratrem z dětství.
Vojnárův hlas: Co ach jo?
Ingrid: No je mě smutno, že jo. Vždycky, když… když jdu tady odsud, tak mně je smutno, prostě to tak je, nechci brečet. Tak tady máte vzkaz: Jsem bratrem Iny, a byl jsem odsouzen soudcem magistrem Kosteleckým na patnáct let nepodmíněně za paragraf 219/1 trestního zákona za to, že jsem… který jsem… co jsem nikdy nespáchal. Celý můj případ byl vykonstruován policií a justicí ČR, na základě jediného podvrženého důkazu, kterým byl otisk dlaně pravé ruky na zadním nárazníku Mercedesu zastřeleného.

Objeví se titulek: ZA VRAŽDU MANŽELA BYL JEJÍ NEJSTARŠÍ BRATR KAREL ODSOUZEN NA 15 LET.

Následuje pauza.

Ingrid: Trpím za něco, co jsem nespáchal.
Ingrid dává něco režisérovi, v pozadí jsou dva její synové.
Ingrid: To je pro vás (dává foto trumpetisty, u stolu sedí diváci)
Vojnárův hlas: A v jaké byl náladě bratr?
Ingrid: No tak on má vždycky radost, když přijedeme, to se vždycky celej rozzáří!

(1:15:06) Eva Kálalová je doma v kuchyni s dcerami Olinou a Bětkou.

Eva k Bětce: Ty se jdi rozehrát.
Olina: Já se mám taky rozehrát?
Eva: Jo, jo, taky.
Bětka na Evu: Nejseš blázen?
Eva: Zatím si dejte odchod, my připravíme jídlo.

Eva dává salám na talíř, připravuje obloženou mísu. Její manžel je u kuchyňské linky a něco nesrozumitelného k tomu říká.
Eva: Naše největší neshoda bylo o těch 70 tisíc do tý…, do tý, tý…, kdy jsem se já vzepřela, že ne, do firmy to vložit mně přišlo, že to je škoda peněz, no, že bych radši plot.
Manžel: Ano, o finančních věcech spíš rozhoduju já, to je potřeba říci.
Eva: A o tom, co se bude vařit a jíst, určitě já.
Eva nese manželovi ochutnat salám a mluví: Ten uzený je lepší. Pojď to ochutnat (manžel nechce)… Já musim krmit někoho jinýho.

Záběry na rodinnou večeři, pohled na všechny u stolu. Zní věta „je jinej, světlejší…“. Eva nandává jídlo z hrnce, Bětka se ošklíbá, někdo řekne: Bětka jí jen zrní. Bětka na to: No jasně. Zní harmonium.

Eva s Katkou Zochovou si povídají u pódia.
Eva: Hraje moc dobře na flétnu, ale …
Katka: Ty jsi mi říkala, že jsi s ní někdy měla třeba ještě takový…
Eva: No, takže když… když se dostane do afektu, tak je schopná mě uhodit, no.
Takže když podruhý teda jsem ji viděla bez ponožek, a to mrzlo docela, ňákejch mínus deset, tak…, tak jsem se neudržela, i když jsme se, manžel mi říkal – prosim tě, nech ji bejt, vyhejbej se jí, a to…, tak jsem se neudržela a říkám – prosím tě, co blbneš, zastav se, vem si ty ponožky…, no, tak mě praštila jednu takhle mezi oči, 14 dní mě bolela tahleta kost. A tatínek místo toho, aby…, aby si jí, jak bych to řekla…, on řiká – no přece ji neztluču, vždyť by na mě poslala sociálku. A já mu…, snažím se mu vysvětlit, že ji nemusí ztlouct do němoty, ale že by jí měl se snažit svojí autoritou ukáznit.

(1:17:00) Pavel Chrudimský se svou přítelkyní sedí v restauraci u stolu spolu s jiným párem.

Na stole jsou rozložené fotky.
Pavlova přítelkyně: Tady jak jsme si vybírali ten začátek úplně, zespoda ten pozemek (ukazuje).
Pavel: To je… fotka, taj jsou někde i jiný fotky.
Druhá žena: V Krásném místě. Bylo víc zájemců o ten pozemek, no.
Zní harmonium.
Pohled na různé fotky – rozestavěný dům, pozemek, a další. Zní Pavlův hlas.
Pavel: Králové patří na kopec, to je to, co tvrdím.

Pavel stojí u kotle ve svém rozestavěném domě,
Pavel: Vlastně moje budoucí paní maminka, která jednou stejně bude moje paní maminka, protože si Helenku vemu, dřív nebo pozdějc, tak jednou říkala po ránu – dej si sladký, nebo dejte si sladký, my si vykáme, dejte si sladký. Já říkám – ne, ne, ne. Ona prej – to je…, to je energie, to je důležitý pro tělo. Já říkám – ne, ne, ne, v žádném…, já jsem energie!

Záběr z jiného úhlu.
Pavel: Já jsem monogamní muž, pro jednu ženu, která si to zaslouží, kterou miluju a milionkrát jí to vrátím. Je to Helenka, to jsem řek´, a prostě ona mi dala absolutní svobodu, já jsem člověk, kterej svobodu potřebuje.

Katka Zochová: Mně přijde, že to máte všechno hrozně hezky srovnaný, je to rozumný.
Pavel: Mám, mám, mám to v palici velice dobře srovnaný.
Katka: No a máte tam taky ňákou chybu v tý palici?
Pavel: No určitě jo, ale člověk na sobě ty chyby nevidí, ty ho třeba potkaj, a já můžu říct jedno – v životě všechno to, co jsem udělal, bych asi neměnil, všechno to, co jsem udělal, i když to nebylo dobrý, tak já to za správný považuju, protože jsem prošel absolutně vším.

Pavel je v koženém obleku v domě, který staví, vyjde z místnosti, zavře za sebou dveře.
Vojnárův hlas: Pavle, kde je přítelkyně tvoje?
Pavel: V nemocnici. Jedu pro ni dneska.
Vojnárův hlas: Co jí je?
Pavel: No má problémy se střevama, velký.
Moje přítelkyně, když ji něco bolí, vlastně říká – vem mi bolest, jo (směje se). Makám na všech frontách, (leze na štafle) na to, aby člověk postavil barák, musí být dva lidi, on a ona. A já jsem toho druhýho člověka, já jsem ho našel, nebo on si našel mě, potkali jsme se.
Během vyprávění se změní záběr – Pavel, za ním je rozmazaná jeho přítelkyně, Pavel otáčí hlavou do strany, ona se usmívá, Pavel se otáčí až na ni.

(1:18:38) Anna Ambrožová bude vyprávět.

Pohled na silnici z předního okna jedoucího auta. Zní harmonium. Hlas Anny Ambrožové. Během povídání se záběry změní a jsme u Anny doma, ona mluví.
Anna: No tak jsem přišla klidně domů, a on nikde. A to bylo asi tak půl dvanácté. No a říkám si: tak toto teda není v pořádku. Už jsem zase byla taková nervózní, říkám si: tak do dvanácté budu čekat, o poslední metro když půjde, tak snad se objeví. Čekala jsem do půl jedné – nic, dvě hodiny – nic, no a už pak lehla jsem si, no a já se dávám do alfa stavu, když něco chci vědět. No a já jsem tam jako něco viděla, ale to víte, neberte jako že jsem nějaká prostě ta bosorka, nebo jak se tomu řiká, ale prostě já mám asi tak vyvinutou fantazii, že ta moje fantazie zapracovala a já jsem ho viděla v Bohnicích, jak vystoupil z autobusu a někdo ho zezadu napadnul, rozbil mu hlavu a on padnul, no a odtáhli ho za takový keř. Já jsem ho tak viděla, že není ještě mrtvý, ale jako v bezvědomí že je.

Pohled na dálnici z předního okna jedoucího auta, zní harmonium, potom hlas Anny. Následně jsme zase u ní v bytě, ke konci povídání opět na dálnici, tentokrát v mlze.
Anna: Znovu měla jsem sen. A zdálo se mi, že zas stál ve dveřích a plechovku s pomerančovým džusem měl v ruce. No a šel jako ke mně, ale to byl sen, a teďkon jak se otevírá džus jako na dvou stranách, tak že byly tam ty dirky a… a on šel ke mně s tím džusem a začal mi kapat po kapkách na peri, jak jsem spala. No a tedkon já jsem vyskočila, já jsem to olízla, ale já jsem takové hořké cítila, už jsem byla vzhůru. A úplně tak šíleně hořké bylo. Podívám se na hodiny, přesně 2 hodiny 30 minut bylo. A já si říkám – tak, to byla poslední jeho myšlenka na mě, takže jsem si to vysvětlila, ten sen, že se přišel jako se mnou rozloučit a že tedkon umírá.

(1:21:05) Václav Homolka je doma.

Prochází se tam, řekne „Tady bydlíme“. Následně sedí na gauči a mluví.
Vojnárův hlas: Jaký to bylo, když tatínek říkal, že maminka vám utekla?
Václav: No tak my jako děti jsme to moc nebrali, protože my jsme spíš byly takový ty chudý děti ulice v Praze, takže my jsme ráno utekli ven, v osm, v devět ráno, a ani na oběd jsme nešli a večer jsme se vrátili. Takže my jsme ňák nepozorovali, že ta maminka by nám chyběla.

Záběr na černobílou fotku, která leží na gauči vedle sedícího Václava.

Vojnárův hlas: Už je vám líp, ne?
Václav: No není, vždyť hicuju normálně.
Vojnárův hlas: A proč?
Václav: Já nevím, koukejte, já mám mokrý ruce úplně, když vidím ty krásný ženský.

Záběr na smějícího se Vojnára s Katkou Zochovou a Galinu Šustovou, jejich smích a štěbetání je slyšet i v dalším povídání Václava.

Václav: Mně se líběj jenom holky ty nejkrásnější. A když mně řeknou čtyřicet, tak já jim řeknu, že mi je pětatřicet, nebo třiatřicet, viď. Takže to trošku zneužívám, tak, že si těch deset let vždycky uberu. A ty holky vždycky, mladý, mi říkaj – no, my jsme měly starší pány, my dneska ty mladý kluky moc nemusíme, protože ono si… ono si… ono se není o čem s nima povídat, a za druhý – oni nám prej nekoupěj ani čaj, nic. A takže radši dneska všechny ty mladý holky, co mám vyzkoušený, prostě radši ty starší pánové.

(1:22:10) Milan Seidler je v bytě se svou přítelkyní.

Ona: Jo oni natáčej…
Milan: Pojď tady chvíli, sedni si tam na to…
Ona: Jé, dobrý den, baba bezzubá, stoletá…
Milan: No, bezzubá, no právě, dneska už na žádnou krásu nekoukám, já jsem taky… nahoře zuby, na to nemám peníze.

Záběr z jiného úhlu.
Ona : Já ti potom dám kousek salámu, uvař si rejži a máš oběd. Já nebudu, já si namažu chleba.
Milan: …pejskům dávat.
Ona: A jdeš ke psům?
Milan: Ještě k psům, no. Teď musím taky k pejskům.

(1:22:40) Olivie ŽižkováTomáš Choura vcházejí do dveří učebny na Konzervatoři J. Ježka.

Uvnitř je Jan Žižka.

Olivie: To jsem zvědavá, hele, cos teda jako vyplodil, protože jako už z toho tejden nespím, jo. Jsem zvědavá, co pro mě máš.
Jan: Pojďte sem, pojďte sem, ono je tady málo místa, musíte se tady s Tomášem srovnat (ukazuje na židle v místnosti).
Tomáš: Jo, ale já si teda to… já si vezmu… já bych si to měl někam strčit, asi do kapsy nejlíp (jde si vzít odněkud zřejmě židli, Olivie s Honzou něco nesrozumitelného říkají).
Jan: Tajdle je pultík, kdyžtak si to můžete dát na ten pultík.

Olivie a Tomáš sedí na židlích, Tomáš drží desky s textem, Honza stojí vedle nich.
Tomáš: Mám v podstatě dvě sloky a refrén.
Olivie: Fajn.
Tomáš: S tím, že ale u některejch míst mám otazníky, protože tam ty dlouhý, krátký…
Olivie: Je to na hodně dlouhý tóny, viď.
Tomáš: To je taková ta melodie… taková lahůdka, no.
Olivie: Můžu se podivat? Já se bojím (zakrývá si oči).
Tomáš: Na text? No vždyť já ti to tady celou dobu už takhle nastavuju, abys viděla.
Olivie: Ne, já se bojím.
Tomáš: Neboj se.
Olivie: Tak můžu? Tak jo, tak jo (kouká do textu). No…
Tomáš: No neříkal bych hop ještě, dokud nedojdeš k refrénu…
Olivie: No, aby mi to vyšlo, počkej… Zář na sídlištích (nejprve čte, pak to i do mikrofonu zazpívá, zpěv přechází do dalšího záběru).
Zář na sídlištích, zas končí den, a ten příští…

(1:23:43) Olivie Žižková stojí u klavíru a zpívá do mikrofonu.

Je tam i Eduard Klezla. A Jan Žižka.

Olivie zpívá: …nám všem víc vyjde vstříc a štěstí dá.
Následně už Olivie nezpívá, během dalšího povídání zní její zpěv pod záběry: Příběh byl tak krásný v představách, najednou tvář jinou dostává. Déšť, cesta šedivá, nic jiného nám však nezbývá, stále jít s nadějí dál či blíž…

Eduard: Jestliže někdo v tom slyší Darinu Rollins, tak v pořádku, jestliže vám to přináší štěstí, jestliže tímto zpěvem si nějaké věci sama v sobě vyrovnáváte…
Olivie: Ano, ano, ano, já se tím nabíjím a já se vnitřně právě… já jsem v tom doma, no.
Eduard: Tak co chcete vy více od toho zpěvu získat? Vy jste získala něco, co někteří celý život nenajdou, jestliže vy se dokážete zpěvem zklidnit, jestliže zpěv vás natolik povznese nad nějaké averze vůči lidem, tak to je to nejkrásnější, co můžete získat ve zpívání, radost, smutek, bolest, žal… Ale otázka – dát tam smutek? Ne. Otázka stojí: Převeďte svůj život do toho textu, do té hudby, do té písně.
Olivie: Zazpívejte mi ho…
Eduard: Zazpívejte mi svůj život, řekněte mi ho jinou formou, než verbální, řekněte mi ho zpěvem.
Během scény občas kamera zabrala i Jana Žižku, který se mračil.

(1:24:50) Olivie ŽižkováIngrid Gallasová si povídají na terase galerie Mánes.

Olivie: Ty máš změněný jméno?
Ingrid: No.
Olivie: Křestní?
Ingrid: No.
Olivie: No to ti nevěřím, to kecáš!
Ingrid: No nekecám.
Záběry na Ingrid, jak tančí a vlní se v nějaké restauraci.
Olivie: A kdy ses nechala přejmenovat, a proč?
Ingrid: Ježiš marja, hned posléze, co můj bývalý muž mě nechal zabít.
Olivie : No…
Ingrid: A naštěstí jsem přežila, samozřejmě posléze jsem nemohla vyslovit příjmení. Když jsem ho vyslovila, tak mně bylo zle, já jsem zvracela. Příjmení jsem si vymyslela podle Marii Kallas.
Olivie: Já ani nevím, upřímně, jak se jmenuješ.
Ingrid: Jiř – ina, mně říkali vždycky Ina, Ina mně zůstane, a dám si jméno Ingrid, takže jsem Ingrid.
Olivie: Podobně jako já.
Ingrid: A strašně mě to jméno a příjmení baví (směje se).
Olivie: Že ses okamžitě znova…
Ingrid: Naprosto.
Olivie: Naprosto…
Když pak k nám přišel otčím,tak oni mi v životě neříkali zdrobněle, Olinko, nebo Oli nebo tak. Oni mi řikali zle – Olino, holino, Oliňáku, ongáči, pongáči, prostě strašný jako, hrozně zle, to Olino mi neuměli říct hezky.
(Pokračující rozhovor pouze slyšíme a k tomu vidíme záběry Olivie na ulici u Václaváku. Jde v šatech, občas rozhodí rukama, dojde k tyči dopravní značky, točí se kolem ní, sundá šaty, je jen v podprsence a kalhotkách, následně šaty odhodí.)
Ingrid: Jo, já ti rozumím.
Olivie: A mně odmalinka to jméno… já jsem se v něm necejtila, mně neslušelo, mně i moje kamarádky říkaly – jak že se jmenuješ? Olina? Nám se to nelíbí, my ti budem říkat Dono, a říkaly mi Madonno, a Rito, a Ireno, furt prostě, a já jsem si i vymejšlela, že se jmenuju Káťa, furt jsem lhala, jo. A když jsem teda přišla do Prahy a podruhý jsem se vdala s Honzíkem Žižkou, tak on mi řek´: hele, Olga Žižková (když si mě vzal), je hezký. Já říkám: já si na to možná zvyknu, ale všude na cédéčku chci mít pseudonym, jako Darinka Rolincová má Dara, chci mít Olinda. A Honzík řek´: tak to ne, víš co, já tě nechám přejmenovat. A já říkám: kecáš…
Ingrid: To byla jakási závislost.
Olivie: A manžel vzal kalendář a našel jméno Olivie. A já jsem se začala cejtit… A dřív – jak se jmenujete? Žižková. A křestním? Olga. A dneska – jak se jmenujete? Olivie Žižková! Víš co, to „Olivie“ prostě úplně křičim!

(1:26:30) Ingrid GallasováPavel Chrudimský si telefonují.

Nejprve jsou vidět v záběru oba, potom i jednotlivě. Následně Pavel sedí na posteli ve svém rozestavěném domě a mluví. Pak je občas pohled na Ingrid, občas na Pavla, občas na oba.

Pavel: Ty mi říkáš o odpuštění… Odpouštěj…, já nevím, prostě jsem typ člověka…, podle mě odpouštěj akorát slabí lidé, když ti to řeknu takhle.
Ingrid: Ty hryžeš tu svoji partnerku, kterou zároveň miluješ. Ty ji miluješ, ty bez ní nemůžeš být a zároveň jí neskutečně ubližuješ tím, co říkáš!
Pavel: Helenka, Helenka není nemocná kvůli tomu, že já jsem vedle ní, že já bych jí nějak bral energii, to v žádným případě není pravda. Umím lidem odebrat energii…
Ingrid: Ty seš ten žralok!
Pavel: Moc si s Helenkou přeju mít naší malou princezničku. Helenka mi řekla – ne, ne, ne, nemůžu mít děti, prostě měly by takovou a takovou genetickou informaci, to já si nemůžu dovolit abych jim to předala, i když…
Takže budu bojovat o to, aby ňákym stylem bylo zmrazeno vajíčko, už se na tom nějak pracuje prostě a došlo k umělému oplodnění s tím, že někdo nám to miminko donosí.

Vojnár bere od Pavla telefon a říká do něj „Ingrid…“

(1:27:28) Milan Seidler přichází na jednání do kanceláře k mladému faráři a jeho asistentce.

Asistentka: Dobrý den.
Milan: Já vás zdravím.
Asistentka: Já vás taky.
(podají si ruce)

Objeví se titulek: POZEMEK, NA NĚMŽ PAN SEIDLER CHOVÁ SVÉ PSY, PATŘÍ FARNÍMU ÚŘADU. STÁLE TRVAJÍ PROBLÉMY S LEGALITOU PRONÁJMU. VČERA ODVEZLI POLICISTÉ DVA PSY DO MĚSTSKÉHO ÚTULKU…

Milan: Policie přišla a odvezli mi dva psy.
Farář: Za tím vaším pozemkem máme mateřské centrum, jsou tam malé děti v kočárku, psi tam opakovaně utíkali…
Milan: Tam vůbec ani jednou nebyli!
Farář: Utíkali, je to pravda, já jsem si to ještě minulý týden ověřoval…
Milan: Ne.
Farář: A každé dva měsíce tam utíkají ty psy, na náš pozemek, na naši faru.
Milan: To tvrdíte vy.

Záběr z jiného úhlu.
Milan: Mám já se odsud vystěhovat? Ale kam já bych tu chatu dal? Já ji tam postavím na koleje, nebo ji dám na náměstí, nebo tady před kostel, nebo do penziónu? Vždyť ta chata…, já jsem tam dal poslední peníze, protože jsem si to koupil.

Záběr opět z jiného úhlu.
Farář: My si radši vezmeme nájemníka, který se s námi nebude hádat…
Milan: Ale já se taky nebudu hádat, když nebudete mi dělat takovýhle…
Farář: Zatím se tady s náma hádáte.
Milan: To má být spokojený člověk, když ho… někdo napřed vypne elektriku, pak ještě voda vylitá byla a pak chce vyhodit někoho.
Do toho zní nesrozumitelné překřikování.
Milan: Špatná instalace…
Vojnár (přijde ke stolu): Pane Seidlere, my vás máme na svědomí, my jsme sem přivedli vás k panu faráři a k paní, abychom to konfrontovali, ale dál to nemůžeme…(zřejmě chtěl doříci „řešit“).
Milan: Jestli se něco stane…
Vojnár: Je to zaznamenáno, a divák…
Milan: Já k tomu nemám daleko.
Opět nesrozumitelné překřikování.

(1:29:00) Petr Hendrych a jeho tchán jdou po zahradě.

Tchán: Oko kamery… My jsme si dneska o vás povídali.
Vojnárův hlas: A co jste si povídali?
Tchán: Rolí právníka je, že celý život vstupuje do cizích problémů.
Vojnárův hlas: Máte pocit, že vstupujete do problémů svý dcery dost často?
Tchán: No tak to určitě, a já se dokonce domnívám, že velmi často nevhodně, což bylo dřív. Dneska už je to trošku o něčem jiném, protože je dospělá.

Petr s tchánem stojí u chaty.
Petr: Aspoň za mě to je tak, jakože to je takový neustálý koloběh života, kde se určitý chyby a určitý věci opakujou chtě nechtě a…
Tchán: Já bych… já bych teda, promiň, já bych to řekl úplně jinak.
Petr: Řekni si to po svým… Tak si to řekni po svým.
Tchán: Já bych to řekl úplně jinak. Všichni lidé, všichni, co tady stojíme a všichni, co jsou tam za tím plotem (ukazuje), všichni mají otázku „proč?“.

Petr s tchánem stoupají do schodů v dřevěné chatě.
Tchán: A já po rozvodu svého manželství jsem se zde ubytoval.
Záběr na chlapečka v posteli.
Petr: Helenka kdysi měla touhu ve svým mládí zkusit mít intimní vztah se ženou. A měl jsem takovej ten pocit, že tím, jak k nám vstoupila do života zpěvačka z Tria, která o sobě tvrdí, že je lesba, i když já si myslím, že je to spíš póza, než že to tak doopravdy je, tak se to v Helence trošičku projevilo a víceméně vymizel ze života ňákej intimní vztah a já teďkon zkusím bejt trpělivej a čekat. Jestli se to ňákým způsobem změní a jelikož ji beru jako svoji ženu, tak…

Tchán prochází s panáky a pivem.

(1:30:53) Eva Kálalová jde ve větru polní cestou kolem stromů.

Eva: Manžel asi měl taky trochu starosti v práci, takže se on stáhnul k televizi, mně zůstaly děti, a když přišel z práce v těch půl pátý utahanej, a měl všeho plný zuby, tak…, tak se věnoval dětem, snažil se mi pomoct, a já místo toho, abych to chápala jako klad, že se chce těm dětem věnovat, tak…, tak jsem ho možná nevhodně popichovala, nebo spíš snažila jsem se ho mít pro sebe, a nějak jsme se tehdy rozhádali a celý se to pak vleklo i dál.
Ú, fuj, kapky!

Rozprší se.

(1:31:40) Ingrid Gallasová stojí před kuchyňskou linkou.

Za ní je ta žena, která byla už i v předešlých záběrech..

Vojnárův hlas: Nerozumí… co říká…
Ingrid: Tak počkejte, já to řeknu.
Vojnárův hlas: Tak to řekněte.
Ingrid: Já to řeknu, zkráceně, jo.

Ingrid zjistí, že má od něčeho bílého ušpiněný rukáv, očistí si ho, přitom řiká: co je, co to mám. Pak udělá pár kroků.

Ingrid: Co je ve mně špatnýho… já to řeknu jednou větou. Nedosáhla jsem osvícení a jsem z toho smutná a unavená.

Zní harmonium. Vidíme černobílé foto Ingrid s manželem (asi svatební), potom barevné foto jejího zmláceného obličeje z minulosti.

Ingrid: Domnívám se… Jakoukoli práci, ne chirurga a tak dále, ale jakoukoli práci, kde přemýšlíte a kde myslíte nebo kde menežujete a tak dále, tak bych dělala dobře. Ale u mě sama za sebe říkám – měla jsem dosáhnout čistého srdce a čisté mysli, a to se mně nepodařilo. To znamená, že to, co máte tady v srdci a cítíte, tak ještě tak dokonale nedokážete analyzovat myslí, rozumem. A tam já nemám harmonii, tam… tam to nemám v souladu, v souznění.

(1:32:36) Olivie ŽižkováTomáš Choura sedí na terase v Mánesu.

Tomáš kýve na režiséra, který sedí naproti, maskérka stříká Olivii sprej do vlasů.

Olivie: Tomáši, mám pro tebe takovou otázku, a nenaštveš se? Já jsem hrozně bezprostřední, víš. Nenaštveš se? Je ti jako mně, jsi stejně starej, a co ženy a ty?
Tomáš: Co se týče jako já a ženy… Hele, já jsem vždycky kvůli ženskejm strašně… jako se nervoval, jo, když jsem byl mladší.
Olivie kýve: Cítím to z tebe.
Tomáš: Když mi bylo ňákejch… když mi bylo ňákejch… no od patnácti jsem to strašně prožíval, a každej někoho měl a já jsem nikoho neměl…
Olivie: Já se tě na to ptám proto, protože můj syn mi tě hrozně v něčem připomíná. Je mu teď patnáct, a ty jsi řek´- v patnácti se mi něco stalo. A já mám strach, jestli nedělám ňákou chybu já, protože on je trošku jako ty, má asi ňákej problém, introvert, uzavřenej, tohle nejde před kameru, nezajímáme ho, furt si někde šušká, furt si někde něco jako telefonuje, takovej, že s náma nekomunikuje…

(1:33:34) Tomáš Choura na Václaváku se ptá slečen.

Tomáš: Pardon, dobrý den (slečna jde dál, oslovuje další slečnu a na něco se ptá), hledám náký místo, kde by se dalo ňák jako pobavit dobře.

V podkresu zní Tomášův hlas: Jsem měl takový období, já jsem tomu říkal, že se chodim kapřit, jako seznamovat se…, jako kapřit. Ale kapření se na rozdíl od balení liší tím, že při balení jde o to tu holku sbalit.

Tomáš: A jste z Prahy?
Slečna s bagetou: Ano.
Tomáš: A znáte to… no takže to tu budete znát, mně jde…, mně jde o to…, já jsem teda tady na výletě, dneska a zejtra ještě, a chtěl bych jako tady najít ňáký místo, kde se dá ňák jako pobavit.
Tomáš jde dál, otočí se a vrací.
Tomáš se baví s blondýnou.
Ona: Tak záleží, jakou máte…, jestli chcete tancovat, posedět, jestli chcete, já nevím, si užít nějak jinak…
Tomáš: Tak jinak…, jak říkáte, užít si ňák jinak…, jestli myslíte to, co si myslím, že si myslíte, tak tak jako zrovna ne, jo…
Ona: Jasně… Klub Meloun, tam hrajou česky, Meloun.
Tomáš: Jo, tak to mě zajímá, no a že bysme tam zašli třeba spolu?
Ona: To není dobrý nápad (pousměje se).
Tomáš: Chvátáte, jste říkala…
Ona: No a ani bych neměla zájem, tak se nezlobte, já mám tady schůzku za chviličku.

(1:34:40) Anna Ambrožová stoupá do svahu.

Anna: No vtedy to nebylo ještě takhle zarostlé, tak to je už 20 let… (vystoupá na svah). Tak jo, přesně tady to bylo, tady ležel. Já jsem chtěla ho identifikovat (záběr na obličej Anny) a oni mi to neumožnili, či že nikdo ho neviděl jako mrtvého.
Vojnárův hlas: Pak vás sem přivezli na to místo?
Anna: Pak jsem jich požádala a asi za týden jsem zjistila, že kdo tady byl jako ho identifikovat, který policajt, tak ten policajt přišel se mnou, protože jsem se dožadovala, že chcem vědět přesně to místo už kvůli tomu, že jsem si chtěla ověřit, zda opravdu ta moje intuice dobře funguje.

Zní harmonium.

Anna: Přesně na té fotografii tak ležel, jak jsem si ho já představovala. Ruku měl tak (nataženou) a takhle ležel, měl jenom hlavu vzadu rozbitou, tak jsem si představovala, že ho sem přivezli autem, tady byl zavražděný a pak ho odtáhli za ruce a ty nohy a jak tahali, tak akorát měl…, na kalhotech měl oděrky jako od kamení, víte, od takového jako štěrku. Sebevraždu něm, to… to se vylučuje, protože my jsme měli nádherné manželství. Já prostě si myslím, že nebyl pohodlný pro někoho. On toho moc věděl, protože pracoval na tých trestných činoch policajtů vysoce postavených, inspekce ministerstva vnitra, no a potřebovali ho asi umlčet.

Během povídání pohled na řeku, foto muže, jak se baví s nějakými pány.

(1:36:32) Helena Hendrych a Veronika Bartošová jsou spolu u domu na terase.

Vojnárův hlas: Jak tu sedáváte, dámy, když odpočíváte?
Helena: Na dvou židlích, no. Na dvou židlích sedíme nebo stojíme. Někdy.
Veronika: Někdy, no.
Helena: Já vůbec nevim, jestli jako to zvládnu říct. (pauza) No, já jsem taková jako že i v tom manželství žiju jakoby z lásky jinde, jo. A vždycky to tak bylo a bylo to vždycky platonický, já jsem věděla, že bych svýho muže nikdy, nikdy s nikým nepodvedla, protože on je moje láska, je to jediný muž mýho života, nejúžasnější. Ale vyskytla se jedna láska, která je jiná, jako, ňák mi to tentokrát dost dobře nejde, asi tak, nejde mi to tak jako odmítat a držet to v platonický rovině jenom třeba. Tak znám jednu bytost, která je hrozně moc úžasná, nádherná, křehká, a … je to ona! Prostě. Takže to asi stačí.
Veronika začne zpívat La luna nosotro, s Helenou se smějí.
Veronika: Helenka mě prosí, ať tohle hlavně nezpívám. No, stačí, se stydím.
Zní La luna nosotro (v podkresu).
Veronika: La luna nosotro znamená „měsíc uprostřed nás“.
Helena: Ona nemá mě.
Veronika: My spolu vůbec to…
Helena: My spolu nic nemáme.
Veronika: Absolutně nepřichází v úvahu to…
Smějí se.

(1:38:39) Pavel Chrudimský ve svém rozestavěném domě telefonuje.

Pavel: No, ahoj miláčku…, povídej…, sanitku dostaneš…, no…, já pro tebe přijedu, lásko moje, pro tebe přijedu, není problém, odjedou…, odjedou…, odjedou…, odjedou tady pánové s dámou, já pro tebe přijedu, žádnej problém. A pan režisér se mě pt…, no, no, už to radši vypla… (směje se) no.
Vojnárův hlas: A cos jí chtěl říct?
Pavel: Že jste se zeptal, jestli se sem těší, no tak to radši vypla (směje se).

(1:39:27) Ingrid Gallasová a Anna Stropnická sedí u kuchyňské linky s barem.

Anna je na barové stoličce, Ingrid před ní na židli.
Ingrid: Ono je velmi krásný mluvit spisovně, mně se to líbí. Právě, že po tom Šimonovi mně najednou přišlo zeshora, že jsem z ničeho nic mluvila spisovně. To je jako, někdo odletí nahoru a příjde a mluví anglicky, že jo. A když jsem to vypověděla a vypsala, tak já se najednou cítím uvolněnější, je mi lépe, víc se směju, necítím se tak upjatá ve vobličeji, prostě to tam ve mně bylo, ač to tam bylo tolik let, tak já jsem to ze sebe dostala. Ale já jsem to dostala v té linii, protože jsem to nikomu nikdy nevyprávěla celý, vždycky jsem to vyprávěla jen po ňákejch sekvencích, anebo kamarádce – poslouchej, tajto se mi jednou stalo, anebo kamarádovi – hele, tajto se mi stalo… Ale já jsem to teď celý vypověděla a to je neskutečně ulevující.
Anna něco jí, Ingrid si vatovým kolečkem otírá čelo a víčka. Do toho zní harmonium, ale jiná melodie.

(1:40:25) Anna Ambrožová sedí u stolu ve svém bytě.

Anna: (směje se) Je to zajímavé, že? A já vám nelžu, já vám říkám jenom prostě skutečnou pravdu. 7. listopadu bude 20 let, ano, ano, dvacáté výročí smrti manžela. Pořád to stejně bolí. Já jsem si nenechala po manželovi absolutně nic, jedinej jeden hrneček (postaví ho na stůl), ten ještě pořád mám.
Jsou zlý lidi a jsou hodný lidi. Já si myslím, že víc je tých dobrých.

Během povídání jsme viděli i černobílé záběry Anny Stropnické, která ztvárňovala mladou Annu Ambrožovou – nejprve v bílém saku, pak v černých šatech na ramínka, jak si sedá ke stolu před sklenici od piva.
Viděli jsme také Annu Ambrožovou, jak se pohybuje po bytě, fotky na stole, na nichž byl manžel Anny s nějakými pány, a záběr na obraz letících labutí.

Anna Ambrožová před černým pozadím.
Vojnárův hlas: Setkáváte se někdy se zlými lidmi?
Anna: To taky, ale tým zlým lidem se vyhýbám. Jako náhle zjistím prostě, že… a já to zjistim hodně rýchlo, protože já mám tu dobrou intuici, takže velmi rychle odhalím člověka…

(1:41:14) Eva Kálalová jde polní cestou.

Zní harmonium.

Eva: Asi jsem víc samostatná a asi jsem se trošku víc osamostatnila od svého muže, jak jsem byla mnoho let na mateřské, tak jsem se dostala do takový izolace, a taky jsem měla víc času něco číst…

Eva kráčí cestou dál.

(1:41:32) Pavel Chrudimský mluví před černým pozadím.

Pavel: Tenkrát když jsi u mě byl, což vlastně ses zeptal, jestli Helenka u mě bude, jestli bude se mnou, jestli se na to těší… Od tý doby jsem moc… moc jsem přemejšlel, a de facto první, první věc… Byl jsem vlastně… včera jsem byl za Helenkou a říkal jsem – pojď, já ti ukážu, co jsem udělal na baráku, a prostě že jsou tam futra daný, že tam jsou záchody, že nám jde voda, a ona prostě, jsem jí ved z nemocnice, že ne, že chce domů, prostě, ani se nešla podivat. Tak jako tak jsem nad tím uvažoval prostě, že v něčem jsem pro jistou chvíli života zůstal úplně sám. Jo, je to… je to takový… je to zvláštní, jo, je to divný.

Během povídání vidíme i záběry Pavla, jak jede na motorce ke svému domu.

(1:42:12) Milan Seidler mluví před černým pozadím.

Na sobě má triko s hlavou vlčáka a sako.
Milan: To jsem koupil…, zakoupil, protože jsem milovník psů, jak víte určitě, tak jsem si ho zakoupil, jak jsem byl na tržišti.
Já jim tam vozím štanglu salámu a (vzlyká) krmím je tam. Chodím je krmit. A to je… to je pro mě to nejhorší, že…, že je nemám u sebe, protože já ty psy…, to je moje láska.

(1:42:39) Josef Polášek je s foťákem před černým pozadím.

Josef: Jo, to je dobrá fotka (fotí).
Záběr na Katku Zochovou před cihlovou zdí ve studiu ČT, pak zase na Pepu před černým pozadím.
Josef: Jak by měla vypadat? No tak tam na vzhledu zas tak nezáleží, je pravda, že třeba co mě zaujme, tak já se třeba první u žen, když třeba jdu fotit nějaké dívky a podobně, tak první se dívám na oči, to mě zaujme jako první.

(1:42:58) Kateřina Zochová mluví před cihlovou stěnou ve studiu ČT.

Jedná se o místnost, ve které probíhalo s protagonisty první a poslední natáčení. Objeví se titulek s jejím jménem a příjmením.

Katka: To jsou takový…, je to takový hodně osobní, já jsem o sobě v tomhle filmu ještě nikdy nemluvila ani, takže si nejsem jistá, jestli to…, mám začínat.
Záběr na Katku a Milana Seidlera, který jí ukazuje nějaké fotoalbum. Pak je Katka zase v detailu u cihlové stěny.
Katka: Když mi bylo patnáct, na základce, na deváté třídě, tak jsem šla přes přechod a na autobus, jsem pospíchala na autobus, a srazilo mě auto, (usmívá se) ale já si to moc nepamatuju, nebo to si nepamatuju, ten den si nepamatuju.

(1:43:44) Olivie ŽižkováTomáš Choura v učebně na Konzervatoři J. Ježka.

Olivie se na Tomáše věší.
Olivie: Chci říct na kameru, že mám konečně novýho bráchu, kterýho jsem si adoptovala, protože teď si budu adoptovat i tátu svýho, tak si dávám inzerát na tátu. A ty seš můj nejlepší brácha na světě a já jsem tvoje ségra, viď?
Tomáš: Jo.
Olivie: Jo, tak jo (objímá Tomáše).

(1:43:57) Kateřina Zochová mluví před cihlovou stěnou.

Katka: Já jsem se jednou ztratila v takovým velkým domě, třeba že jsem…, že jsem prostě…, protože měl hodně místností, tak jsem pak nemohla najít východ, musela jsem volat na kamarády z okna, aby mi… (usmívá se), aby si pro mě přišli, aby mě vyvedli, ale já si nejsem jistá, jestli za to může ten úraz.

(1:44:20) Olivie Žižková se setkává s romskými muzikanty.

Do učebny na Konzervatoři J. Ježka přijdou za Olivií Žižkovou tři Romové a manžel Jan.

Na začátku kratičký záběr na Olivii a Tomáše Chouru, kteří stojí v učebně, následně už Tomáš v záběrech není.

Olivie: Dobrý den, ahoj, čágo (zdraví se), já jsem Olivie Žižková (podá si s nimi ruce, oni řeknou nesrozumitelně svá jména), jste strašně krásní chlapi (všichni se zasmějí) a já jsem si vás sem pozvala více méně proto, protože…, já nevím, kde mám začít, no.

Záběr z jiného úhlu.
Olivie: Já jsem vlastně na tý škole měla takovou, takovou kapelu, a tam byl kluk, kterej se jmenoval David Jano. Byl to můj spolužák, čistej cikán, a on založil kapelu, do který mě vzal, a já jsem v ní zpívala. On se před pěti lety oběsil, zemřel, nevím proč, ňáký problémy. A já jsem s nim zpívala písničku Me ča rovav. Nevím, jestli vám něco říká. Já bych tu písničku potřebovala nazpívat, tady vám ji s kytarou zahraju, zazpívám vám ji, a já bych potřebovala, chlapi, abyste mi pomohli s textem, protože mi vypadly za těch 15 let, jak už nejsem s cikánama, teď jsem pana Žižky manželka, takže gádžu mám za manžela, tak se musím chovat (Romové se smějí), tím, že jsem světlá, tak se musím chovat jako knedlo, vepřo, zelo (všichni se smějí).

Olivie s kytarou a Romové zpívá tu píseň v učebně konzervatoře.
Olivie: Zpívejte klidně, já budu zpívat druhej hlas…

Následují záběry ze studia, kde Olivie s Romy tu píseň nahrává.

(1:46:24) Milan Seidler s Katkou Zochovou a někým dalším stojí u cihlové zdi studia, Tomáš Choura k nim přichází.

Záběry na ranní silnici, natáčené z předního okna jedoucího auta. Ticho. Záběry na silnici v mlze, opět z předního okna jedoucího auta, které dojede k ukazateli, směřujícímu na obě strany. Tam přibrzdí.

(1:46:50) Začínají závěrečné titulky, podmalované písní „A me ča rovav“, v podání skupiny Romů a Olivie Žižkové.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..