Já býval dítě, které fňuká

Já býval dítě, které fňuká,
když zakážou mu Čáryfuka,
a nebo pohádku o Šmoulech,
z toho já s teplotou málem leh´.

Pohádky, to zkrátka byl můj život,
bez nich mi bývalo smutno, tklivo
a byl jsem děcko, co se rádo zasní,
a začne vymýšlet pohádky vlastní.

Vymyslel jsem si draka,
co krade sýry a kráká,
samovar, v kterém se vaří
elixír věčného stáří,
chřestítko, co když se rozchřestí,
přivolá postavy z pověstí,
i válec, který je šestihranný
jsem do svých pohádek uměl zanýst.

Když jsem pak jako muž potkával ženy,
pohádkou chtěl jsem je přes smutek přenýst,
a za to dostával věnečky třený,
a spoustou dalších sladkostí
mě každá zvládla pohostit.

A pak jsem ji potkal – pohádkovou Runu,
neskutečná bouře, žádné ťuťu, ňuňu,
divoké oči, které temně zářej,
a nesnášela pohádkáře.

Jenom jednou jsem měl na sobě tu Runu
a ne, vícekrát už vážně nezasunu,
teď už jenom ležím a bolestí sténám
a pohádky říkám jen dětem, ne ženám.

(napsáno na slova: chřestítko, válec, drak, Čáryfuk, samovar, Šmoula, Runa (pohádková bytost z Radúze a Mahuleny))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *