Lán

Každé ráno vstával
dřív než sousedé,
dole za vsí pod cestou
tam měl pole své,
samý jíl a kámen,
věčná práce, všem se z očí ztrácel,
znal jen ten svůj lán.

Měl pár velkých plánů
a svůj starý rýč,
lidé z jeho zisků prý
budou celí pryč,
usmíval se málo,
málo sklízel, jen samá svízel,
znal jen ten svůj lán.

Záda jsou bolavá,
sen dál snem zůstává.

Duši měl tak pustou,
plnou tmavých brázd,
ze štěstí si odlomil
tu nejmenší část,
čas byl jeho pánem,
věčná tíha, čím dál hůř stíhal,
proklel ten svůj lán.

Tak sám
proklel svůj lán
udolán.