Šmidliboy z Vrahožil
kapelu založil,
v šedesáti se necítil staře,
léta v noci doma při kytaře
skládal písně do šuplete.
Chlapi, náš band hlavu splete
pubertálním dívčinám,
život nám teď začíná.
Už je první koncert, visí plakáty,
už je první koncert, zítra o pátý.
Ty, kdo ještě neznáš všechno, pojď a tohle poznej,
no pánové muzikanti, to je výkon hroznej,
to je špatný, no to je zlý,
až mi z toho vlasy slezly,
ozvala se jedna paní v klimakteriu.
Ještě chvíli pokračujte, a za chvíli nežiju.
Celý sál
zatleskal
krutým slovům jejím,
tohle vážně nežeru, tohle vážně nejím.
Po koncertě klepla paní hned na dveře šatny,
víš, něco mi ale říká, že chlap nejsi špatný,
i když teda hraješ pod psa, tak to s tebou zkusím,
vím, o čem je život, nejsem jak ty mladý husy.
Na bebíčko neúspěchu nalepím ti flastr,
učeš se a pěkně ohol, košili si zastrč,
a pojď se mnou místo holek krmit v parku holuby.
Ta ženská mu obrátila život pěkně naruby.
Inu, když chceš sehnat ženskou, je tu kytara, no!
Brnkej na ni tak, jak umíš, a máš vystaráno.