V herně stojí automat,
co mi věčně prachy krad´,
za to, co do něj už ode mne spadlo,
měl bych už dávno na letadlo.
Automat je zkrátka můj věčnej tunel,
na to, abych moh´ hrát, každej den dřu, ne?
Všechno, co vydělám, automat zbaští,
hrát musíš den co den, tak dlouho, až ti
nasype úžasnou výhru zpátky,
pak budou slavnostně bouchat zátky,
pak se dá na hernu pamětní deska –
jako hráč začínal, boháč je dneska!
A koupím své milé žehličku, kožich,
výhra je sladká a prachy se množí,
koupil bych i vilu, auto a bazén,
a život by běžel konečně snáze.
Zatím mám ale jen nulu a nic,
štěstěna daleko, fakt bych se pic,
štěstí mám jediný – tahleta herna
stejně jak má milá je mi furt věrná.
Barmanka z jabloneckého nonstopu mi oné lednové noci řekla slova letadlo, deska, tunel, automat a žehlička, a já jsem se pustil do veršování: V tunelu zmizí vlaky a státní peníze taky… Nakonec jsem ale radši přehodil výhybku…