V ohradě chovám stádo kůzlat,
a jedno druhému uši žužlá.
To je prý z hladu, žužli, žužli,
stačí je nakrmit, pak je jim už líp.
Má dívka Bára, zvaná Bajča,
dala jim včera bednu rajčat.
Kůzlata mají však radši seno,
tak už jim rajčata příště nenos.
Ty si nech raději na kečup.
Jak svíčka se z tebe rozteču,
horkost se mi valí do hlavy,
co na mě ještě tak připravíš?
Dneska si zase vyjdete,
jenom ty sama s kůzletem,
no a mě klidně necháš doma,
to by se z toho jeden pomát!
V meziprostoru mezi námi dvěma,
tam žádné kůzle už navíc být nemá!
„Začínáš žárlit na kůzle?
To už je s tebou, hochu, zlé!“,
říká mi Bajča, a dodá: „Ale i tak
má láska k tobě, i když je občas skrytá,
přetrvává,
bují jako tráva,
která se potom promění v seno.
Když začnu zlobit, smíš mě v něm přemoct,
když s tebou zlobivá zapadám do sena,
vstávám pak poslušná, hodná a zkrocená!“
Když máte střední zemědělku, příbuzného farmáře, a zadaná slova kůzlata, seno a rajčata (spolu s meziprostorem a svíčkou), tak to jinak dopadnout nemůže.