Narodil jsem se 8. dubna 1975 v Ústí nad Labem. Odtud mě odvezli do necelých dvacet kilásků vzdálené vísky Homole, kde jsem rostl o něco líp, než dříví v severočeských lesích. Byl jsem dítě hodně divné – takové venkovské telátko, které dělalo všelijaké kraviny (není tedy divu, že jsem se ve čtrnácti letech octnul na střední zemědělce v České Lípě), hrával jsem fotbal (tedy pouze slovní) a už tehdy jsem v sobě objevil velkou lásku ke slovům (a byla mnohem větší, nežli ta k činům). Svůj úplně první text k písničce jsem napsal v červenci 1987 v autobuse na trase Budapešť – Ústí nad Labem. Tenkrát jsem si po svém přetextoval svou oblíbenou písničku Ivo Jahelky „Balada o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě“. Pár dní nato jsem podobným způsobem zprznil „Tanečnice z Lúčnice“ od Elánu a Nagyho „Zákony hada“ a řekl jsem si, že se stanu textařem.
Moji rodiče moc na kumšt nebyli. Sice občas do styku s muzikanty přicházeli – mamča jeden čas pracovala s Vráťou Brabencem ze skupiny The Plastic People of The Universe, taťka zase chodil do zaměstnání s bývalým kapelníkem Fešáků Karlem Poláčkem, ale moc je to nepoznamenalo. (Taťka se jednou po koncertě v davu spálil o cigaretu jednoho známýho country zpěváka, což ho sice poznamenalo, ale ne na dlouho). Nevím tedy, kde se u nás doma vzaly ony staré housle, které jsem jednoho dne objevil. A když k nim taťka za pár dnů přikoupil ještě nové struny, smyčec, futrál a kalafunu, neodolal jsem a s vidinou brzké slávy jsem se přihlásil do hudebky. Moje nadšení bohužel dlouho nevydrželo – zvládnul jsem Andulku Šafářovou (mám na mysli tu písničku), pár stupnic a nějaké ty etudy. Moc daleko jsem se tedy díky houslím nedostal – nejdál to bylo do Ústí na oční, protože jsem jednoho dne shledal, že při hraní vidím struny dvojitě.
Ani moje další „umělecké“ pokusy a úlety neměly slavné konce – půvabnou spolužačku Martinu jsem na své originální podání Včelky Máji nesbalil, první cenu v jisté pěvecké soutěži, do níž jsem se přihlásil, si odnes „ňákej“ Bohouš Josef a moje experimentální pásmo, kdy jsem z různých úryvků Erbenových básní sestavil jednu novou a pak to u nás ve vsi recitoval venkovským ženám k MDŽ, nepochopil tehdy naprosto nikdo. No a svou vlastní čtyřtónovou melodii, na jejíž vznik padnul kdysi celej jeden den mýho života, jsem si po čase uložil do mobilu jako vyzvánění, aby ji hráli alespoň někde… Inu, jednoho večera jsme s kamarádem došli k závěru, že pokud zůstanu u textaření, bude to nejlepší asi pro nás všechny.
Tedy textaření, ono to bylo hlavně prznění songů 80. let, který jsem si po svým přetextovával, a když mi pak bylo o něco málo víc, prznil jsem stejným způsobem americkou country. Verš „nemám nic, než něžný sprej“, kterej jsem použil ve sloce svojí verze hitu „Always on my mind“, dávám občas k dobrýmu v povznesený náladě, když s někým sedím u piva.
Jednou mě taky napadlo sáhnout po legendárním songu „Light my fire“ od The Doors a udělat na něj text o neúspěšném pracovním pohovoru. Inu, maturita se blížila, svoji budoucnost jsem viděl černě, potřeboval jsem to nějak ventilovat a Morrison se nejspíš obracel v hrobě…
Ačkoliv mě po matuře vzali na ústeckou Fakultu životního prostředí hned na první pokus, dvakrát nadšenej jsem z toho nebyl. Od začátku jsem tak nějak nechápal, co že tam vlastně pohledávám. Na oprávněnou otázku, proč jsem se tam teda vůbec hlásil, Vám s dovolením odpovím až časem. Každopádně studium to bylo zajímavý pro leckoho – profesoři zjistili, co všechno je na akademický půdě taky možný, já jsem si vyzkoušel, jak se píše diplomka a o mojí bakalářský práci, odevzdaný zcela nepředpisově ve šroubový vazbě, si prej vyprávěli i studenti kunsthistorie na Karlově univerzitě. V rámci bakalářky jsem dělal takzvanej „polní pokus“ – na malých parcelkách ve skanzenu jsem pěstoval historický odrůdy různýho obilí. Na parcelky mi ale vlítli jeleni a já jsem jim za to dodneška vděčnej, protože mi ušetřili práci s vyhodnocováním výsledků.
Nicméně vejšku jsem úspěšně dokončil (slovo „úspěšně“ je docela relativní, že jo?). K červenýmu diplomu bylo hodně daleko, tak hodně, že by asi nikdo z vás nedohlíd:-). Během studií jsem se předevšim staral o to, aby se z mýho výše zmíněnýho textařskýho prznění stávalo postupně něco, co už przněním nebude. Co se námětů týče, i tady byl nějakej posun – nejdřív jsem se textům o lásce vyhejbal a psal radši o nádraží nebo o hotelu, kterej vyhořel. Pak to na mě jednou přišlo a na dlouhou dobu jsem se na slaďácích zaseknul. Furt jsem smažil dokola pořád to stejný téma. Naštěstí jsem se ale dostal mezi lidi, kteří textařinu studovali na VOŠce při Ježkově konzervatoři. Jinak by mi nejspíš už asi nebylo pomoci.
Na sklonku minulýho tisíciletí jsem se tedy přesunul do Prahy, která mě vždycky přitahovala. Pamatuju si, jak jsem tam v osmnácti vyjel na výlet a kromě jinýho jsem si chtěl kvůli inspiraci prohlídnout i Nuselák. Tenkrát jsem měl u sebe dvacet let starou mapu, kde spousta stanic metra chyběla, a tak se mi povedlo vyděsit jednoho staršího cestujícího – uznávám, že otázka „Na který stanici musim vystoupit, když se potřebuju dostat na Nuselskej most?“ nebyla zvolena zrovna nejlíp, kór když jsem měl vlasy po ramena, bundu z tržnice a výraz ztrápenýho vysokoškoláka před prvním zkouškovým obdobím.
U Nuseláku je taky Kongresové centrum, a tam jsem se před lety setkal s country legendou Johnnym Cashem. Svou roli v tom sehrála i jedna půvabná slečna s kytkou a ostýchavým výrazem, kterou jsem psychicky podpořil a po koncertě se nám společně povedlo proniknout skrz třicetičlennou ochranku do zákulisí.
Ale zpátky k Ježkově konzervatoři. Tam mě vzali až na druhej pokus – poprvé jsem skončil těsně pod čarou. Díky tomu jsem se na pár měsíců ocitnul v jednom ústeckým hypermarketu, kde jsem prodával cédéčka. Pak mě ze dne na den šoupli ke šroubům a k nářadí, tak jsem se s nima hezky rozloučil. To, že o vybavení dílny toho moc nevím, tam nikdo z vedení neřešil, ale když za váma přijde zákazník s prosbou o určitej brousek a vy, co se brousků týče, znáte jenom Ondřeje, Otakara a Otakara mladšího, tak je to situace celkem humorná. A jak jsem poznal, ne každýho, kdo shání miňonku a čokoládku, musíte nutně posílat do potravin…
Při hodinách textařiny na Ježkárně jsme se dostávali k nejrůznějším stylům i tématům, zkoušeli jsme leccos a mně to moc prospělo. Napsat text ve stylu staropražské písničky, otextovat blues, udělat něco ve stylu španělského flamenca, přeložit song od Stinga anebo třeba písničku z muzikálu Cats… na tom všem se člověk hodně naučil.
Kromě textařiny jsem na škole pochytil i něco z jiných oborů. Třeba scénáristiku nám přednášela svérázná paní profesorka Jarmile Černíková – Drobná. Při hodinách bývala často zábava – jednou jsem dostal za úkol popsat svou spolužačku Ladu, a moje odpověď „To nejde ani slovy popsat, jak je půvabná“ ve třídě sice zabodovala, ale paní profesorku příliš nepotěšila. Taká si vzpomínám na situaci, kdy paní profesorka při diskuzi se spolužačkou Kamilou pronesla větu „Že to tak dělá švýcarskej režisér, to vůbec neřešte, my jsme v Česku!“ A ze třídy se ozvalo „Jo, a dobře nám tak!“
Zajímavé byly hodiny s bluesmannem Jiřím Šlupkou Svěrákem, který nám kromě textařiny vysvětloval třeba i něco z hudební nauky. Jednou při debatě o notách a rytmu nám řekl, že dvaatřicetinové noty po nás chtít nebude, ale že bysme rozhodně měli zvládat šestnáctky (když jsem pak po čase seděl s jednou mírně opilou pod stromem při pálení čarodějnic, tak jsem si na pana Svěráka vzpomněl a pomyslel jsem si, že by ze mě moc velkou radost asi neměl. Ale na tohle téma jindy.)
Rád bych tu zmínil i jednoho výborného člověka, který mi hodně pomohl ještě před Ježkárnou – textaře a herce Miloně Čepelku. Naše společná setkávání nad mými texty jsem si vždycky užíval – Miloň Čepelka má výborný cit pro jazyk, a navíc i smysl pro humor – kritiku uměl podat tak zábavně, že mě i moje vlastní textařské chyby potěšily. Také mi pomohl s výběrem textů k přijímačkám a přitom mi řekl, že „láska s velkým el“ je hezká, ovšem pokud se neobjevuje ve čtyřech textech z pěti 🙂
Ano, sám sebe jsem vykrádal s oblibou, kromě „lásky s velkým el“ jsem všude cpal třeba ještě „splín“ nebo spoustu „ztrát“. Dneska už se tolik nevykrádám, a když přece jenom ano, tak to dělám tak, aby to nebylo tak okaté. A ještě něco k „lásce s velkým el“: Na konzervatoři jsem měl spolužáka Jakuba, který velice rychle prokoukl můj styl a slovník a z legrace napsal několik věcí ve stejném duchu. Z jeho dílny pochází třeba dvojverší „Vlasy máš až po prdel, je to láska s velkým el“, které mě pobavilo asi nejvíc.
Konzervatoř mi zkrátka prospěla. Jednou jsme psali text ve stylu lidový písničky a já jsem přišel s dvojverším „Ach, jak jsem smutný, přesmutný, děvče mi spadlo do studny“. Šlupkovi se to moc nezdálo – že prý mluvím o děvčeti, ale říkám to, jako kdyby mi tam spad chleba s máslem nebo něco podobnýho. Byla z toho zajímavá debata, kterých tam člověk zažil spousty (nejen ve třídě, ale i v hospodě U havrana, která stála poblíž), a kdybych psal o děvčeti ve studni dneska, už bych to neříkal tak, jako kdyby mi do té studny spadla nějaká buchta.
(Další odstavce mého života budou postupně přibývat, přečtete si tu i pár pikantností.)