„Těch ponožek je zase jenom sedm“, pronesla kdysi dávno mamka, když jsem přivezl špinavé prádlo z intru. Prát domů k rodičům jsem si pak jezdil i později z Prahy. Tam v podnájmu pračka sice byla, ale starý pan domácí nechtěl, aby se používala, protože by se prý mohla rozbít… Jednou takhle skládám čisté oblečení do skříně a žasnu, neboť nacházím šest lichých fuseklí. Odvezl jsem je tedy do Prahy, přidal k nim další osamocené, co jsem tam měl, a krásně to spároval. Výsledek? Úžasný. Zůstalo sedm lichých. Inu, každému ta šťastná sedmička figuruje jinde. Zkraje jsem si myslel, že bydlet na dvou místech je legrace, ale to jsem se vážně přepočítal.
Každopádně ponožky se proťapaly i do mých veršů. Ve dvaceti jsem vymyslel pro vnučku své tety trhlou rýmovanou pohádku o jedněch starých, které nejprve pořádkumilovná maminka vyhodila ven z okýnka, potom pes je opodál popones a myš tam nakonec našla skrýš, a druhý den se k ní nakýblovala i její sestřička. Časem jsem pak povýšil a napsal o podkolenkách. Ty na mě v týdnu vyskočily jako fb vzpomínka, tak z nich dnes vyklepu prach.
Milan Matyáš Deutsch, herec, zpěvák a zakladatel projektu Umělecká galerie e-moc-e, propojil tvůrce a zrealizoval online výstavu STRACHY / FEARS. Fotografka Tina Levin vytvořila Milanovy stylizované portréty a tři básnířky doprovodily výstavu svými texty. A já s nimi.
Tady u podkolenkového snímku máte odkaz na celou expozici, téma osobních strachů zůstává aktuální i po letech.
Přeji vám, ať k někomu patříte a nejste liší. Pak také, ať se lišíte a nesplýváte s davem. A do třetice, ať vyhráváte nad strachy a lichými argumenty.
V PODKOLENKÁCH
V hlavě straší – hu, hu, hu,
strach mě zahnal do rohu,
a dál mě žene
do podkolenek,
snad si nějak pomohu…
Že ne?
Obrazy bez rámů
a rámy na stěnách,
duše jen zasténá,
zmatená,
sedí na místě,
kouká nejistě,
hele,
posmutněle,
jsem z toho trochu jelen.
Jak jen ji oklamu?