(Tomáš Choura – biografie)
Narodil jsem se 8. dubna 1975 v Ústí nad Labem. Odtud mě odvezli do necelých dvacet kiláků vzdálené vísky Homole, kde jsem rostl o něco líp, než dříví v severočeských lesích. Byl jsem dítě hodně divné – takové venkovské telátko, které dělalo všelijaké kraviny (není tedy divu, že jsem se ve čtrnácti letech ocitl na střední zemědělce v České Lípě), hrával jsem fotbal (tedy pouze slovní) a už tehdy jsem v sobě objevil velkou lásku ke slovům (a byla mnohem větší, nežli ta k činům).
Svůj úplně první text k písničce jsem napsal v červenci 1987 v autobuse na trase Budapešť – Ústí nad Labem. Tenkrát jsem si po svém přetextoval svou oblíbenou písničku Ivo Jahelky „Balada o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě“. Pár dní nato jsem podobným způsobem zprznil „Tanečnice z Lúčnice“ od Elánu a Petera Nagyho „Zákony hada“ a řekl jsem si, že se stanu textařem.
Moji rodiče moc na kumšt nebyli. Sice občas do styku s muzikanty přicházeli – mamča chodila do školy s Vráťou Brabencem ze skupiny The Plastic People of The Universe, taťka zase pracoval s bývalým kapelníkem Fešáků Karlem Poláčkem, ale moc je to nepoznamenalo. (Taťka se jednou po koncertě v davu spálil o cigaretu jednoho známého country zpěváka, což bylo asi jeho nejvýraznější poznamenání).
Nevím tedy, kde se u nás doma vzaly ony staré housle, které jsem jednoho dne objevil. A když k nim taťka za pár dnů přikoupil ještě nové struny, smyčec, futrál a kalafunu, neodolal jsem a s vidinou brzké slávy jsem se přihlásil do hudebky. Moje nadšení bohužel dlouho nevydrželo – zvládnul jsem Andulku Šafářovou (mám na mysli tu písničku), pár stupnic a nějaké ty etudy. Moc daleko jsem se tedy díky houslím nedostal, nejdál to bylo do Ústí na oční, protože jsem jednoho dne shledal, že při hraní vidím struny dvojitě.
Ani moje další „umělecké“ pokusy a úlety neměly slavné konce – půvabnou spolužačku Martinu jsem na své originální podání Včelky Máji nesbalil, první cenu v jisté pěvecké soutěži, do níž jsem se přihlásil, si odnesl „nějakej“ Bohouš Josef a moje experimentální pásmo, kdy jsem z různých úryvků Erbenových básní sestavil jednu novou a pak to u nás ve vsi recitoval venkovským ženám k MDŽ, nepochopil tehdy naprosto nikdo. A svou vlastní čtyřtónovou melodii, kterou jsem kdysi komponoval celý den, jsem si po čase uložil do mobilu jako vyzvánění, aby ji hráli alespoň někde… Inu, jednoho večera jsme s kamarádem došli k závěru, že pokud zůstanu u textaření, bude to nejlepší asi pro nás všechny.
Tedy textaření, ono to bylo hlavně prznění songů 80. let, které jsem si po svém přetextovával. A když mi pak bylo o něco málo víc, prznil jsem stejným způsobem americkou country. Verš „nemám nic, než něžný sprej“, který jsem použil ve sloce svojí verze hitu „Always on my mind“, dávám občas k dobrému v povznesené náladě, když s někým sedím u piva.
Jednou mě taky napadlo sáhnout po legendárním songu „Light my fire“ od The Doors a udělat na něj text o neúspěšném pracovním pohovoru. Inu, maturita se blížila, svoji budoucnost jsem viděl černě, potřeboval jsem to nějak ventilovat a Jim Morrison se nejspíš obracel v hrobě…
Ačkoliv mě po matuře vzali na ústeckou Fakultu životního prostředí hned na první pokus, dvakrát nadšený jsem z toho nebyl. Od začátku jsem tak nějak nechápal, co že tam vlastně pohledávám. Na oprávněnou otázku, proč jsem se tam tedy vůbec hlásil, s dovolením odpovím až časem. Každopádně studium to bylo zajímavé pro leckoho – profesoři zjistili, co všechno je na akademické půdě také možné, já jsem si vyzkoušel, jak se píše diplomka a o mojí bakalářské práci, odevzdané zcela nepředpisově ve šroubové vazbě, si prý vyprávěli i studenti kunsthistorie na Karlově univerzitě.
V rámci bakalářky jsem dělal takzvaný „polní pokus“ – na malých parcelkách ve skanzenu jsem pěstoval historické odrůdy různého obilí. Na políčka mi ale vlítli jeleni a já jsem jim za to dodneška vděčný, protože mi ušetřili práci s vyhodnocováním výsledků.
Nicméně vejšku jsem úspěšně dokončil (slovo „úspěšně“ je docela relativní, že jo?). K červenému diplomu bylo tak daleko, že by asi nikdo z vás nedohlédl. Během studií jsem se především staral o to, aby se z mého výše zmíněného textařského prznění stávalo postupně něco, co už przněním nebude. Co se námětů týče, i tady byl nějakej posun – nejdřív jsem se textům o lásce úmyslně vyhýbal a psal radši o nádraží nebo o vyhořelém hotelu. Pak to na mě přišlo a na dlouhou dobu jsem se na slaďácích zaseknul. Pořád jsem smažil dokola to stejné téma. Naštěstí jsem se ale dostal mezi lidi, kteří textařinu studovali v Praze na VOŠce při Ježkově konzervatoři. Jinak by mi nejspíš už asi nebylo pomoci.
Na sklonku minulého tisíciletí jsem se tedy přesunul do Prahy, která mě vždycky přitahovala. Pamatuju si, jak jsem tam v osmnácti vyjel na výlet a kromě jiného jsem si chtěl kvůli inspiraci prohlédnout i Nuselák. Tenkrát jsem měl u sebe dvacet let starou mapu, kde spousta stanic metra chyběla, a tak se mi povedlo vyděsit jednoho staršího cestujícího – uznávám, že otázka „Na který stanici musím vystoupit, když se potřebuju dostat na Nuselskej most?“ nebyla zvolena zrovna nejlíp, kór když jsem měl vlasy po ramena, bundu z tržnice a výraz ztrápeného vysokoškoláka před prvním zkouškovým obdobím.
U Nuseláku je taky Kongresové centrum, a tam jsem se před lety setkal s country legendou Johnnym Cashem. Svou roli v tom sehrála i jedna půvabná slečna ze Slovenska s kytkou a ostýchavým výrazem, kterou jsem psychicky podpořil a po koncertě se nám společně povedlo proniknout skrze třicetičlennou ochranku do zákulisí.
Ale zpátky k Ježkově konzervatoři. Tam mě vzali až na druhý pokus – poprvé jsem skončil těsně pod čarou. Díky tomu jsem se na pár měsíců ocitnul v jednom ústeckém hypermarketu, kde jsem prodával cédéčka. Pak mě ze dne na den šoupli ke šroubům a k nářadí, tak jsem se s nimi hezky rychle rozloučil. To, že o vybavení dílny toho moc nevím, tam nikdo z vedení neřešil, ale když za vámi přijde zákazník s prosbou o určitý konkrétní brousek a vy, co se brousků týče, znáte jenom Ondřeje, Otakara a Otakara mladšího, je to situace celkem humorná. A jak jsem poznal, ne každého, kdo shání miňonku a čokoládku, musíte nutně posílat do potravin…
Při hodinách textařiny na Ježkárně jsme se dostávali k nejrůznějším stylům i tématům, zkoušeli jsme leccos a mně to moc prospělo. Napsat text ve stylu staropražské písničky, otextovat blues, udělat něco ve stylu španělského flamenca, přeložit song od Stinga anebo třeba písničku z muzikálu Cats… Na tom všem se člověk hodně naučil.
Kromě textařiny jsem na škole pochytil i něco z jiných oborů. Třeba scénáristiku nám přednášela svérázná paní profesorka Jarmile Černíková – Drobná. Při hodinách bývala často zábava – jednou jsem dostal za úkol popsat svou spolužačku Ladu, a moje odpověď „To nejde ani slovy popsat, jak je půvabná“ ve třídě sice zabodovala, ale paní profesorku příliš nepotěšila. Taká si vzpomínám na situaci, kdy paní profesorka při diskuzi se spolužačkou Kamilou pronesla větu „Že to tak dělá švýcarskej režisér, to vůbec neřešte, my jsme v Česku!“ A ze třídy se ozvalo „Jo, a dobře nám tak!“
Zajímavé byly hodiny s bluesmannem Jiřím Šlupkou Svěrákem, který nám kromě textařiny vysvětloval třeba i základy hudební nauky. Jednou při debatě o notách a rytmu nám řekl, že dvaatřicetinové noty po nás chtít nebude, ale že bychom rozhodně měli zvládat šestnáctky. (Když jsem pak po čase seděl s jednou mírně opilou pod stromem při pálení čarodějnic, vzpomněl jsem si na pana Svěráka a pomyslel si, že by ze mě asi moc velkou radost neměl. Ale na tohle téma jindy.)
Rád bych tu zmínil i jednoho výborného člověka, který mi hodně pomohl ještě před Ježkárnou – textaře a herce Miloně Čepelku. Naše společná setkávání nad mými texty jsem si vždycky užíval – Miloň Čepelka má výborný cit pro jazyk, a navíc i smysl pro humor – kritiku uměl podat tak zábavně, že mě i moje vlastní textařské chyby potěšily. Také mi pomohl s výběrem textů k přijímačkám a přitom mi řekl, že „láska s velkým el“ je hezká, ovšem pokud se neobjevuje ve čtyřech textech z pěti.
Ano, sám sebe jsem vykrádal s oblibou, kromě „lásky s velkým el“ jsem všude cpal třeba ještě „splín“ nebo spoustu „ztrát“. Dneska už se tolik nevykrádám, a když ano, tak to dělám tak, aby to nebylo tak okaté. A ještě něco k „lásce s velkým el“: Na konzervatoři jsem měl spolužáka Jakuba, který velice rychle prokoukl můj styl a slovník a z legrace napsal několik věcí ve stejném duchu. Z jeho dílny pochází třeba dvojverší „Vlasy máš až po prdel, je to láska s velkým el“, které mě pobavilo asi nejvíc.
Konzervatoř mi zkrátka prospěla. Jednou jsme psali text ve stylu lidové písničky a já jsem přišel s dvojverším „Ach, jak jsem smutný, přesmutný, děvče mi spadlo do studny“. Šlupkovi se to moc nezdálo – že prý mluvím o děvčeti, ale říkám to, jako kdyby mi tam spadl chleba s máslem nebo něco takového. Byla z toho zajímavá debata, kterých tam člověk zažil spousty (nejen ve třídě, ale i v hospodě U havrana, která stála poblíž školy), a kdybych psal o děvčeti ve studni dneska, už bych to neříkal tak, jako kdyby mi do té studny spadla nějaká buchta.
(Další odstavce mého života budou postupně přibývat, přečtete si tu i pár pikantností.)