Hodiny chemie na základce mě bavily. Doma jsem si z modelíny a špejlí vyráběl molekuly, co barva, to chemický prvek. K mým láskám patřily skalice – modrá a zelená. Ta druhá mi ale nakonec utekla. Z Petriho misky na maminčin ubrus. A posléze na vejšce v laboratoři se mi občas dostalo i nějakého toho ocenění. Třeba od paní asistentky při dolévání destilky: „To si myslíte, že se sem do toho hrdýlka trefíte bez trychtýře přímo z tohohle sudu, jo? Tak to jste teda dobrej!“
VŠCHT Praha vystudoval táta i moje dávná láska od Tábora. I proto mě těší, že se mé hravé verše o chemii objeví ve sborníku, který v rámci literární soutěže „Příběhy ze zkumavek“ připravuje Fakulta potravinářské a biochemické technologie (FPBT).
V životě jsem pár květinek dopálil, tuhle jsem na VŠCHT během slavnostního programu po vyhlášení výsledků chemicky rozkouřil.
Přeji vám v nadcházejícím týdnu jen samé příjemné reakce.
Já, ty. Oxid Olovnatý
Vidím tě a říkám: Ó,
nadechnu se, to by šlo!
Buď jen moje, buď můj kyslík,
tajně sním, jak bych tě vysvlík.
Já jsem tíha, já jsem Pé bé,
rád bych ležel vedle tebe,
kdo mi jenom upraví
tabulku periodické soustavy?
Povede se? Neon tvrdí: Ne!
Helium se směje. He, he, he.
Pan Kobalt se diví: Co?
Soustavu nech soustavou, to chce akci, trumbero.
Už se tavím, volám: Juchů!
Pomůže nám trocha vzduchu,
ano, ze mě, z olova,
budeš zkrátka hotová.
Já, ty.
Oxid olovnatý.
Lásko, je z nás Pé bé O!
Tak to nějak
vykrystalizovalo….
A co dál teď bude s námi?
Olovnatý křišťál všechny zmámí.