Facebook mi nedávno připomněl, jak jsem před 14 lety rozdával rozumy v kolejním baru na Strahově.
– „Ono by bylo skvělý mít holku, která nekouká na prachy, ale ocení, že děláš, co tě baví. Ale takových je málo.“
– „Jo, jsou to jehly v kupě sena, ale nezapomínej, že my jsme a vždycky budeme magnety!“
Ke vzpomínce se hodí verše o každodenním dření, napsané v jiném baru na zadaná slova (kytka, pes, ségra, cigareta, práce).
Přikládám fotku, jak jsem kmital doma v osmdesátkách. Tedy občas… Už tenkrát mě bavilo veršovat, hrát si s výrazy, větami. A láska ke slovům zcela překonala tu k činům.
Študákovi, s nímž jsem si tehdy nad ránem poklábosil, přeji ženu, o jaké mluvil. Také takovou mám. A vám ostatním ať nechybí odvaha k životním změnám.
Nudná práce
Dám si další cigaretu,
z týhle práce vážně kvetu,
ano, kvetu jako zvadlá kytka,
člověk maká, oceněn je zřídka.
Kdo chce psa bít, vždycky najde si hůl,
o pauze pak venku před vchodem hul,
ať máš aspoň ňákou radost.
Povinnostem učiň zadost,
a nějak se denně probij
ke konci pracovní doby.
Večer pak se ségrou pokecej
na chvíli bude vám dobře, hej,
vypijte tři, čtyři piva,
do důchodu zas o den míň zbývá,
to je přece pozitivní!
Víš co? Do dlaní si plivni
a vrhni se na to, co tě baví.
Nudná práce? Ty máš přece na víc!