Máme květen, lásky čas. Nabídnu tedy něco tematického. A zároveň odlehčeného. Kdysi dávno jsem byl dlouho nezadaný, nicméně smysl pro humor mě neopouštěl, naopak. A v počítači přibývaly úvahy, podobné této:
Něco o koláčích
Já sám v kuchyni u plotny moc času nestrávím, ale dozvěděl jsem se zajímavou věc: Když pečící se koláč začne vonět a pukat, je to prý známka toho, že už bude brzo hotovej. A mně se zdá, že jsem na tom stejně. Voním nejrůznějšími deodoranty, pukám závistí, když vidím lidi cicmat se v metru, a brzo už z těch ženskejch budu taky hotovej… No jo, jsem jak ten koláč v troubě. Ale aspoň že koláč, hlavně že nejsem žádná bábovka. A časem snad přijde i nějaká dobrá buchta…
Dočkal jsem se, a nejen já. Verše níže přinášejí pravdivý příběh, jak se před lety dali dohromady dva moji milí známí. Pro účely ilustrační fotky před bílým plátnem, kam se začne promítat film jedné nové, společné cesty, mi dnes ochotně zapózovali kamarádi divadelníci.
Ať jste zadaní nebo singl, přeji vám, ať nacházíte poklady.
Z esemesek jedné nové lásky
Nedáme společně třeba svařák, Hani?
Ne, budou Vánoce, jsem na roztrhání.
Co takhle masáž u Tebe doma?
Práce mám nad hlavu, Ty jsi se pomát!
Nemáš čas v sobotu na návštěvu divadla?
Promiň, to nevyjde, únava mě přepadla.
Co zejtra společně vyvenčit Matěje?
Ne, díky, nemám chuť.
Fajn, nic se neděje.
Práskneme do toho během Velikonoc?
Určitě! Myslím, že tohle bude ono!