Při poetickém loučení se školním rokem se obvykle dotknu nějakého vyučovacího předmětu. Před dvěma lety to byla hudební výchova, loni tělocvik, tentokrát zmíním chemii.
I proto, že Fakulta potravinářské a biochemické technologie (FPBT – VŠCHT Praha) připravuje sborník ze 2. ročníku literární soutěže „Příběhy ze zkumavek“. Budou v něm i mé hravé verše na téma „Tajemná chemie v přírodě“. Před pár dny jsem navštívil VŠCHT Praha, kde probíhal povedený slavnostní program, spojený s vyhlášením výsledků. Prý působím jako pan učitel – podle vizáže i pojetí zaslaného příspěvku.
Takhle nějak by tedy vypadal chemikář Choura před svačinovou pauzou.
Přeji vám, ať si užíváte čas prázdnin a dovolených – čas, kdy vám všechno může být buřt.
U ohniště
Pečem buřty, oheň hoří,
od něj dál jdou broučci, škvoři.
A ve škole, hochu, ocení,
když jim povíš, co je hoření.
Že je to chemická reakce,
zase tě poučit děda chce –
slučování s kyslíkem za zrodu plamene.
Z něho jsou pokaždé děti tak nadšené!
Přitom vzniká vodní pára, taky oxid uhličitý,
který vydechuješ i ty.
A když se nám dřevo ale
nespaluje dokonale,
máš tu oxid uhelnatý a s ním plno splodin.
I to se ti u tabule při zkoušení hodí.
Děkuju, dědečku, za lekci chemie.
Já ale raději buřtíky, dej mi je…
A přikládám odkaz na status s básní z 1. ročníku soutěže.