Při příležitosti dnešního MDŽ se mi vybavila vzpomínka, jak mi kdysi družinářka zkritizovala přáníčko. Pošramocenou kytičku skousla, ale absolutně nechápala, proč jsem se pod ni jako jediný podepsal i s příjmením. Ostatní děti napadlo, že maminka pozná přání od svého vlastního dítěte. Následovalo tedy poučení, a nakonec vychovatelka vzala všechny naše výtvory s duchaplným textem „Milá maminko, vše nejlepší k MDŽ Ti přeje“ – a četla podpisy, jeden po druhém – Bohunka, Monička, Pepík, Martinka, Láďa, Jirka, Tomáš Choura. Kdo je blbej, ten je blbej, dodala. Nemohl jsem si ale pomoci, bez příjmení bych si připadal jaksi nekompletní.
Kytička pro Káťu. S jejím svolením se rád podělím s ostatními.
A ve třinácti letech jsem si pro tento slavnostní den připravil takový literární pokus – z různých úryvků Erbenových básní jsem sestavil jednu novou a pak ji u nás ve vsi recitoval venkovským ženám v hospodském sále. Nepochopil to tehdy naprosto nikdo. Dnes na to tedy půjdu bez jakýchkoli uměleckých experimentů.
Ženy naše zlaté,
svátek dneska máte,
přeji vám, ať jste zdravé, krásné,
jsem ten kdo nad vaším půvabem žasne.
Dále vám pak ještě popřeji,
ať všechno jede vždy v těch správných kolejích,
ať štěstím záříte spousty dní,
ať při vás stojí chlapy solidní!
