Pizza s vůní toho kraje, co nás v létě seznámil,
krásný chvíle ve vzpomínkách, nový trable před námi.
Výstavní síň, kde jsou díla sobě všechny podobný,
stejně jako moje písně, smutky, modlitby a sny.
Odtud kroky jen tak městem v odpoledni deštivým,
tíha, z který bolej záda, pocit, že tu šedivím.
Touha slyšet krásnou hudbu – aspoň chvíli ať je fajn,
ale krámek s cédéčkama před nosem mi zavíraj.
Počasí, co jasně říká, že je konec letních dní,
zvláštní stesky, který v sobě skrývá doba podzimní.
Dlouhá cesta plným vlakem, přání slyšet zas tvůj hlas,
říct ti o tom, co mě trápí a že oheň ve mně zhas.
Ve sluchátku ale věta, že tam nejsi, že jsi pryč,
stání před zamčeným bytem, než přijde ten, co má klíč.
Papír, kam si píšu slova, co jsem ti chtěl právě říct,
pokus kráčet lepším chvílím aspoň pomaloučku vstříc.
Zejtra cesta na festival, touha napsat telegram:
Lásko, přijeď prosím za mnou, chci bejt s tebou, a jsem sám.
Představy, co tady lítaj, utržený z opratí,
oči zavřený už léta, ale snad jen prozatím…