Jdu ránem z postříbřenejch lžic,
silnice vedou na měsíc.
Zas číšník nese kávu nejčernější z káv,
na dálku se mnou sólo slav.
Čím jsem blíž, tím jseš dál,
je to nekonečně dlouhej recitál.
Jsi tónem z rozladěných strun,
měsíční kráter, prázdnej trůn.
Sen účty skládá, z velikýho publika
najednou každej utíká.
Čím jsem blíž, tím jseš dál,
je to nekonečně dlouhej recitál.
Na nudných oslavách
hudba mě uspává,
na zem do vejšky dívám se sám,
na tácu měsíce
účtů jsou tisíce,
jak dlouho splácet je mám?
Čím jsem blíž, tím jseš dál,
je to nekonečně dlouhej recitál.