Žil, byl pastýř, měl své ovce rád,
stádo, nejšťastnější ze všech stád,
denně vyšlo k vodě na jetel,
pastýř pro něj to nejlepší chtěl.
V noci pastýř střežil ovčinec,
ať tam stádo v klidu spočine,
sladce spí a nemusí se bát,
že by se tam zlý lev či vlk vkrad´.
Stádo hlídal i lev, jménem Žrout,
dřív byl zlý, pak přestal pikle kout,
pochopil, že zlo mu nesvědčí,
strašit ovce, baštit jehněčí.
A v tom stádu měli Hopíka,
který zlobil, pořád utíkal,
lákán stíny nebezpečných hor,
nezbedné to jehně, samý vzdor.
Jednou takhle ovečky jdou spát,
venku bouřka – vítr, blesky, chlad,
pod střechou je o Hopíka míň,
jdu ho hledat, ty se Žroute čiň.
Ovce hlídej, dokud budu pryč,
důvěru, co máš, si neponič.
Pastýř na cestu se vydává,
kdepak jsi, ovečko svéhlavá?
Hopík zatím visel na skále,
naříkal, cítil se zoufale,
nemůžu dál, nožky zlomené,
snad si na mě pastýř vzpomene.
Už jsem tu, můj vzpurný příteli,
v moudré kázni všem se žije líp,
vydrž, už tě vážu do lana,
za chvíli je skála zdolaná.
Jenže ouha, blesk, pád, a pak tma,
pastýř tuhý, ostny v těle má,
chránil jehně, ať je v bezpečí,
a to si teď nad ním pobrečí.
Kdybych nebyl hloupý beránek,
tak se tohle nikdy nestane,
umřel pastýř, moje záchrana,
bez něj jsem ovečka nahraná.
Bouřka přešla, nebe modralo,
tři dny Hopík pláče pod skálou,
najednou však pastýř procitá,
žije! Hurá! Radost dvojitá.
Za chvíli už na svých ramenech
nese pastýř jehně nadšené,
teď z něj bude zvíře poslušné,
nebude se toulat, to už ne.
Pastýřovy jizvy na rukou
pro Hopíka připomínkou jsou,
že by za něj pastýř život dal,
jak to poznal v stínu temných skal.
Už jsou oba doma u stáda,
Žrout nezklamal, nikdo nestrádal,
všichni spolu do luk zamíří,
díky, že tě máme, pastýři!