Někam se ti zakutálel měsíc,
ticho divně duní a tma děsí,
zhasly hvězdy, jiskry z plamene,
člověk je sám, kdo si vzpomene?
můra nocí bloudí, vítr se zved´,
a déšť buší na tvůj parapet.
Někdy noc je smutná, probdělá,
ráno potom vstáváš – z popela,
vstát ti pomáhám,
nejsi na to sám,
lepší chvíle život zase připraví,
už prostírá stůl nebe modravý.
Ruce hřeje hrnek s horkým čajem,
za oknem déšť se sluncem si hraje,
ani nevíš, kde se náhle bere
v obyčejném dešti tolik perel,
brána smutků se zas na čas zavřela,
na skle pírko z křídel anděla.
Někdy noc je smutná, probdělá,
ráno potom vstáváš – z popela,
vstát ti pomáhám,
nejsi na to sám,
lepší chvíle život zase připraví,
už prostírá stůl nebe modravý.