Na půdě jsem v dětství starej věšák objevil,
prach jsem z něho setřel, ke dveřím ho postavil,
však táta řek mi, když tam právě nes dva smetáky,
že tam, kde se chodí, neni dobrý dávat věšáky.
Za pár let byl ze mě barman, co má bar a sál,
tátův výrok se mi pořád trochu divnej zdál,
ač jsem stále slyšel klapat jeho dřeváky,
stejně jsem tam ke dveřím dal čtyři věšáky.
Za čas se tam na zábavě opil starej Bill,
sáh po jednom z věšáků, když s Johnem zápasil.
Jeden známej přitom přišel o dva řezáky,
jó, tam, kde se chodí, neni dobrý dávat věšáky.
Dlouho jsem pak nosil v hlavě tenhle příběh zlej,
už si píšu inzerát, že dám je na prodej,
když tu z okna vidím venku čtyři medáky –
a ve dveřích Bill se svou partou, vedle věšáky.
Za chvíli už nepoznávám ten svůj malej sál,
v kterým ještě předešlej den známej soubor hrál,
před očima mizej židle, stoly, větráky,
všechno tady rozbíjejí moje věšáky.
A já sám jsem zůstal zbitej ležet na zemi,
kéž by to byl všechno jen zlej sen, co zdál se mi.
Pořád vidím Billa i ty jeho předáky,
jó, tam, kde se chodí, neni dobrý dávat věšáky.