V herně stojí automat,
co mi věčně prachy krad´,
za to, co už do něj spadlo,
našetřil bych na letadlo.
Automat prostě je můj věčnej tunel,
na to, ať můžu hrát, každej den dřu, ne?
Všechno, co vydělám, postupně zbaští,
hrát musíš každou noc, tak dlouho, až ti
nasype všechno i s výhrou zpátky,
pak budou slavnostně bouchat zátky,
pak se dá na hernu pamětní deska:
Jako hráč začínal, boháč je dneska!
Manželce zaplatím žehličku, kožich,
výhra je lákavá, prachy se zmnoží,
koupím i vilu, a auto, a bazén,
konečně řeknu všem, jak je mi blaze.
Zatím mám ale jen nulu a nic,
štěstěna daleko, fakt bych se pic,
jediný štěstí mý je tahle herna,
nadějně zasvítí, když všechno zčerná.
O básni
Báseň jsem napsal na zadaná slova v Jablonci nad Nisou, kde jsem byl na zájezdu s divadelním souborem Mladá scéna.
Barmanka z nonstopu mi oné lednové noci řekla slova: letadlo, deska, tunel, automat a žehlička, a já jsem se pustil do veršování: V tunelu zmizí vlaky a státní peníze taky… Nakonec jsem ale radši přehodil výhybku…
S básní jsem propojil nedělní poetický status č. 40 na blogu.