V dětství jsem velice tíhl k pohádkám. Hrál jsem si s loutkama, v deseti letech pracoval na koláži pohádkové říše, a po vzoru Ládínka Smolíka vymyslel další sérii planet. Později jsem se pokoušel uspávat tetinu vnučku vlastní částečně veršovanou pohádkou o špinavých ponožkách, jiné děti bavil nápady typu „šel kašpárek na zkušenou, našel myšku zadušenou“ a doma hrál Radimovi pohádku o ovečkách, zpívajících „my se pasem, my se pasem, máme dírku pod ocasem“.
Ústecká Dobrá čajovna je místo, kde jsem v červenci 2016 během autorského čtení napsal o tom, že není radno oblbovat ženy pohádkami. Na zadaná slova: chřestítko, válec, drak, Čáryfuk, Šmoula, samovar a Runa (pohádková bytost z Radúze a Mahuleny). Musel jsem pracovat s tím, co jsem dostal, nicméně ano, každá propásnutá či zakázaná pohádka představovala v dětství moji malou smrt a nejčernější večer byl ten bez kominíčka Sazinky. Pohádky pro ženy jsem ale nevymýšlel, neboť mnohé mě vnímaly už z podstaty jako zjevení až pohádkově neskutečné.
Přeji vám ve všech životních situacích pohádkově šťastné konce.
Pohádkář
Já býval dítě, které fňuká,
když zakážou mu Čáryfuka,
a nebo pohádku o Šmoulech,
z toho já s teplotou jednou leh´.
Pohádky, to zkrátka byl můj život,
bez nich mi bývalo smutno, tklivo
a byl jsem děcko, co se rádo zasní,
a začne vymýšlet pohádky vlastní.
Vymyslel jsem si draka,
co krade sýry a kráká,
samovar, v kterém se vaří
elixír věčného stáří,
chřestítko, co když se rozchřestí,
přivolá postavy z pověstí,
i válce, tak trochu šestihranné
jsem do svých pohádek uměl zanést.
Když jsem pak jako muž potkával ženy,
pohádkou chtěl jsem je přes smutek přenýst,
a za to dostával věnečky třený,
a spoustou dalších sladkostí
mě každá zvládla pohostit.
A pak jsem ji potkal – pohádkovou Runu,
neskutečná bouře, žádný ťuťu,
ňuňu,
divoký oči, který temně zářej,
a nesnášela pohádkáře.
Jenom jednou jsem měl na sobě tu Runu
a ne, vícekrát už vážně nezasunu,
teď už jenom ležím a bolestí sténám
a pohádky říkám jen dětem, ne ženám.