Po velikonočních poetických rozpustilostech z minulých let (o slípce, která nenese, a králíkovi v zaječím kožíšku) se dnes dotknu duchovní podstaty těchto dnů.
Na Wikipedii jsem si přečetl, že bohoslužba velikonoční vigilie začíná zapálením ohně, který symbolizuje vítězství Ježíše Krista nad temnotou a smrtí. A vybavily se mi svátky ze začátku devadesátek. Moje sestra excelentně malovala vejce voskem a já v rámci experimentování jsem pak jeho zbytky rozpouštěl na plotně v plechovce od paštiky. Nějak se mi to uvnitř vznítilo a mě nenapadlo nic lepšího, než vzít džezvu s vodou a nalít ji na to. Plamen, voda, džezva, jó, to bylo bezva…
Tehdy se mi, duchovně ještě zcela nepolíbenému, povedla taková velikonoční vatra, že by i kněží zírali. Všude kapičky vosku, jako milost Boží. A ani ochrana nejvyššího nechyběla – čumět do toho jak husa do flašky, lízne mě to taky a v nemocnici bych si mohl prozpěvovat tehdejší hit kapely Lucie „Dotknu se ohně“.
Přidávám krátké veršované zamyšlení a přeji vám, ať jste zapálení, ale nevyhoříte.
Vzpomeň si, třeba když tě tu věci drtí,
že Kristus zvítězil nad temnotou, smrtí.
Pryč je hluboká temnota,
i jarní slepička radostí skřehotá.
Pryč je i věčná smrt!
Mazanec sbaštíme dřív, než by ztvrd.
Vzkříšení – i to je součást Velikonoc.
Jen s vejci, pomlázkou, to fakt není ono…