Dneska vás vezmu na místo, které mě inspirovalo k textu pro Věru Martinovou.
Kdysi jsem bydlel v Horních Počernicích a chodil kolem stavení, z něhož na mě příjemně dýchal rodný venkov. A bylo mi smutno, když ten domek najednou zmizel. Prý kvůli stavbě obchvatu, to ale nemám ověřené. Pár let nato mi Věra Martinová poslala melodii k otextování. S tím, že by to mohla být písnička třeba o návratu na místa, kde jsme něco prožili, a teď je všechno jinak. A poeta měl jasno.
Při psaní jsem se zasekl u poslední sloky. Vydal jsem se tedy nasávat inspiraci přímo na místo činu. Coural jsem po rumišti, potkal spoustu známých a každému z nich se pokoušel vysvětlit, co že to v těch pangejtech vlastně dělám…
Fotka se mnou ukazuje zmíněný kout dlouho po zbourání a jde o přiznanou, nedokonalou montáž.
Na druhém, vypůjčeném snímku ze začátku milénia jsem onen dům označil žlutou tečkou.
Hudbu složil Jamie Marshall. Text vznikal touhle dobou před dvaceti lety. S časovým odstupem získává i pamětnický rozměr.
Přeji vám plodné dny, bez tísnivé nálady.
Že tu stával dům…
Jen tráva zežloutlá, šípky, bodláčí,
ještě se naposled zpátky otáčím.
Pár šlépějí v blátě, nálada tak tísnivá,
že tu stával dům, vím jen já.
Starý pan hospodář přál nám dobrý den,
víno nám trhával z větví u oken.
Pryč je i ten psíček, co pána vždy ohlídá,
že tu stával dům, vím jen já…
Celý text najdete pod odkazem.
A písničku si můžete poslechnout tady.