O tom, že mi nikdy nešel sport, jsem tu už dříve psal. Na základce občas suplovala v tělocvičně moje třídní. A našim na rodičáku řekla, že když mě viděla s míčem poprvé, měla dojem, že si jím nejspíš vypíchnu oko. Tělocvikář na střední zjistil hned, že nezvládnu nic jiného, než fotbal, a to ještě jen slovní. Jeho hodiny tedy vypadaly tak, že ostatní hráli třeba volejbal, a já jsem dostal míč se slovy „Jdi si pinkat o zeď, ať se to aspoň trochu naučíš, já tady nechci mít úraz“. Doma jsem pak rodičům vyprávěl, jak nás tělocvikář rozdělil na dvě skupiny. Všichni ostatní a já.
O to více mě těší, že jsem se svým volejbalem pronikl až do televize. V seriálu Vyprávěj se zjevuji v tělocvičně v nedávno odvysílaných dílech „Volby“ a „Charta 77“. Sezení na lavičce mi šlo už ve škole, ve dvou úspěšných trefách do míče vidím jistý progres. Jednu z nich jsem vyscreenoval. Na natáčení rád vzpomínám, Roman Vojtek v pauzách mile vtipkoval a předvedl nám excelentní salto.
Přeji vám v životě samá úspěšná skóre. A vynikejte v tom, co vás baví.
A tohle mě napadlo při vzpomínkách na volejbal z dávných hodin tělocviku.
Leť si jinam, míči,
volejbal mě ničí,
učitel se za hlavu chyt a zas se rozohní.
Choura civí, nehraje,
naděje šly do háje,
těžko dělat z poety novou hvězdu sportovní.
A sem dávám odkaz na jeden svůj text a písničku se sportovní tematikou.