V uplynulém týdnu mě Facebook upozornil na 13 let starou vzpomínku.
Nedávný hovor s operátorem:
„Myslíte, že by tato nabídka byla pro vás zajímavá?“
„No pokud mi k tomu řeknete ještě bližší podmínky, tak uvidím, jestli bych to využil. A těma bližšíma podmínkama myslím i ty, co se do smluv píšou tím bleším písmem, aby to zákazníci skoro nemohli přečíst.“
„Hmmm… Ha ha ha!“
Na fotce si na ujetého telefonistu jen hraju, nicméně práci v telemarketingu jsem si mohl vyzkoušet na vlastní kůži, když jsem ještě bydlel v Praze. Nastupovali jsme tenkrát tři. První odešel záhy, druhý po obědě, já jsem vydržel dva dny. A připadal jsem si tam krajně neužitečný.
Poděkování za inspiraci k veršům na dané téma si zaslouží Textová dílna Slávka Janouška. Na její akci jsem je kdysi napsal, kousek od Blanska.
Přeji vám jen samé příjemné telefonáty.
Telefonuji
Telefonuji
tobě, tomu, jí,
telefonuji,
zavřen ve sluji,
co vypadá skoro jako kancelář.
Ňák se živit musím, jó, co naděláš.
Dneska mám pro tebe doplněk stravy,
trochu se vykecám, fakt mě to baví,
telefonní tarif
pro mladý i starý,
pojištění nevýhodné,
to se hodí, jistě bodne,
jako dýka do mých zad.
Že mě ještě nezabili, za to můžu být jen rád.
Telefonuji
tobě, tomu, jí,
telefonuji,
všichni vzkazují:
Telefonuj, telefonuj,
típnu ti to bez pardonu.
Telefonisté bývají mnohdy pohádkáři. Jako bonus sem tedy dávám do komentáře odkaz na báseň o jednom takovém, který skončil neslavně.