Oslavujeme 80 let od konce 2. světové války, přispěji trochu odlehčeně. Kreslení mi v dětství dvakrát nešlo. Strejda pedagog viděl mé postavičky s robotíma nohama a vysvětlil mi, že lidé vypadají jinak – stojícímu člověku vytváří přece rozkročené nohy obrácené písmeno „V“…
Za čas jsme měli ve škole nakreslit něco k osvobození. Seděl jsem nad rozpracovaným vojákem a lámal si hlavu, jak mu do rozkroku napasovat ono strejdovo „V“. Že ho musím obrátit, jsem dávno zapomněl. Přišlo mi až nebezpečně špičaté, ale co řekl strejda, bylo svatý, tak tam to písmeno nějak narvat musím. Trochu jsem ho aspoň zakulatil, ať není tak ostré, a udělal z něj takové protáhlé „U“. Ve finále jsem měl na obrázku ženu v sukni, jak mává utrženým šeříkem, v obklíčení dvou vojáků, vzbuzujících dojem, že to neměli celou válku. Učitelka nechápala, bledá jak stěna se školní nástěnkou, kam se moje dílo samozřejmě nedostalo. A ti slušnější ze třídy mi o přestávce řekli, že jsem čuně.
Na dalších školních kresbách už jsem to zvládal lépe, jak vidíte, nicméně hodiny slohu mě bavily více.
8. května 1945
Okupanti už jsou v řiti,
osvoboditel se řítí,
každý křičí – hurá, hurá,
končí válka, noční můra.
Tank je šeříkama zasypán!
V davu stál i jeden mladý pán,
přemýšlel – co bude asi za takových osmdesát let?
Řekne každý: Jsme zas krásnou zemí,
ve které tak krásně bydlí se mi?
Nebo: To je děsný místo, s bordelem jak v tanku,
dopis našim dětem, vnukům nejednu má kaňku,
a ze stavu, který je tu, člověk by jak zvadlej šeřík kvet?
Přeji vám co nejbarevnější obrázky příštích dnů.
