1. dubna se slaví Mezinárodní den ptactva. A tak dnes vyvěsím text o dlaskovi, jménem Koko, kterému jsme přibližně před pětačtyřiceti lety poskytli azyl v našem venkovském stavení. Ve skutečnosti nebyl nalezen v lese, jak se píše ve verších, ale u slepičí ohrady, kde ho ohrožovala kočka. Ale narvěte takovou informaci do sloky… A táta ho našel sám, zatímco já jsem vyspával. Pak jsem prý uprosil maminku, aby svolila, že si doma mláďátko necháme. Takže ruku k dílu jsem nakonec přiložil také…
Na fotkách vidíte, jak přikrmujeme – jičínské kachny a ústecké ptáčky.
A dnes vám přeji, ať nikdo nepřistřihuje ani neláme vaše křídla, a nebrání vám v rozletu.
Křídlo zlámané
Jako dítě jednou s tatínkem
hájkem procházím,
ptačí mládě v listí schoulené
tam pípá pod mlázím.
Křídlo zlámané,
vzlétnout ne a ne,
v pírkách barevných
záb´ ho sníh.
Táta křídlo správně obvázal,
našel v knížkách jak,
ptáček dostal klícku útulnou,
pár oříšků a mák.
Křídlo zlámané,
vzlétnout ne a ne,
v pírkách barevných
záb´ ho sníh.
Stal se z něj náš kamarád, týdny zpíval nám,
křídlo sílí čím dál víc, už dál teď musí sám.
Z dlaně vzlétnul, párkrát zakroužil
kolem akátů,
rozloučil se s námi písničkou,
co každé jaro slýchám tu.
Křídlo zlámané,
vzlétnout ne a ne,
v pírkách barevných
záb´ ho sníh.