V ohrožení je náš vinohrad,
pod listy se divnej brouček vkrad´,
nahlodal nám všechny hrozny,
to je špatný, to je hrozný.
Réva chřadne, réva strádá,
jako dívka, co má ráda,
všechnu lásku dává muži,
ale ten si chce jen užít,
má ji jenom za milenku,
když je jeho žena venku.
Prokletého broučka přinuť,
ať přestane škodit vínu,
ať neďobe do bobulí,
aby hrozny neuschnuly.
Prokletého broučka vyžeň,
ať si někde jinde hryže,
ať nám víno zraje, roste,
ať je pořád naším skvostem,
červený i bílý,
a lidé po něm sílí.
Hle, správný čas přišel,
pozvedneme číše
a připijeme si na zdraví.
A k němu i trochu štěstí ať nám život připraví!
O básni
V květnu 2014 jsem poprvé v životě navštívil moravský vinný sklípek. Nad ránem mi pak bylo řečeno, že takovej bordel tam zatím ještě nezažili. Mohla za to skupinka rozhulákaných Poláků, která kromě jiného hledala nejbližší nevěstinec, a to tak vehementně, že se mi jich zželelo a musel jsem pro ně z fleku jeden vymyslet. Pokud chlapci nepopadali do škarp, jsou na cestě k němu možná ještě teď.
A ve sklípku toho večera vznikla i tato báseň na pět zadaných slov, a sice vinohrad, milenka, láska, brouček a štěstí.
S básní jsem propojil nedělní poetický status č. 19 na blogu.