(Nedělní poetický status č. 27)
Na podzim roku 2016 jsem v ústecké Dobré čajovně zveršoval pravdu o svých stravovacích návycích. Na zadaná slova derviš, jídelníček, lentilka, žufánek, alchymie a vysavač. A svou milou jsem tam zakomponoval také. Dnešní nedělní poetický status pojímám jako takovou malou gastro oslavu blížícího se výročí.
A přeji vám, ať si vychutnáváte letní dny a potkáváte lidi, co jsou k sežrání.
Když já byl ještě beze slečny
Když já byl ještě beze slečny, býval jsem vážně strávník vděčný, na jídlo chodil do hospod, i oválené sousto přišlo vhod. Můj domácí jídelníček – no chudoba derviše!, z pokusů mě učit vařit ani jeden nevyšel, v kuchyni jsem v šuplíku měl jen příbor a žufánek, a říkal si, že takhle to už navěky zůstane. Když máš po krk chleba s něčím, břicho hlady zabolí, sáhneš po polévce v sáčku, nebo párku s fazolí. A teď už mám tebe, má lentilko sladká, je mi s tebou skvěle, sílím, tloustnu zkrátka, tvé vaření, to je krása, to je přímo alchymie, a já přestal být tím, který s chutí někde jinde by jed´. Vážně nemám důvod brousit kolem cizích pekáčů, jo, to kdybych někdy zkusil, tak v zoufalství zapláču. Ty jsi ta, která mi ráda vaří třeba i ragú kapybaří. A já poznal další způsob, jak se láska vyznává – někdy táhnu z města nákup, jindy vezmu vysavač, a skládání prádla, to mám snad ze všeho nejraději. Holky, chlap, co nepracuje, tak ať sakra ani nejí!