Když já žil ještě beze slečny,
býval jsem vážně strávník vděčný,
na jídlo chodil do hospod,
i oválené sousto přišlo vhod.
Můj domácí jídelníček – no chudoba derviše!,
z pokusů mě učit vařit ani jeden nevyšel,
v kuchyni jsem v šuplíku měl jen příbor a žufánek,
a říkal si, že takhle to už navěky zůstane.
Když máš po krk chleba s něčím, břicho hlady zabolí,
sáhneš po polévce v sáčku, nebo párku s fazolí.
A teď už mám tebe, má lentilko sladká,
je mi s tebou skvěle, sílím, tloustnu zkrátka,
tvé vaření, to je krása, to je přímo alchymie,
a já přestal být tím, který s chutí někde jinde by jed´.
Vážně nemám důvod brousit kolem cizích pekáčů,
jo, to kdybych někdy zkusil, tak v zoufalství zapláču.
Ty jsi ta, která mi ráda vaří
třeba i ragú kapybaří.
A já poznal další způsob, jak se láska vyznává –
někdy táhnu z města nákup, jindy vezmu vysavač,
a skládání prádla, to mám snad ze všeho nejraději.
Holky, chlap, co nepracuje, tak ať sakra ani nejí!
O básni
Toto vzniklo na podzim roku 2016 v ústecké Dobré čajovně, na zadaná slova derviš, jídelníček, lentilka, žufánek, alchymie a vysavač.
S básní jsem propojil nedělní poetický status č. 27 na blogu.