Jako dospívající jsem rád jezdil na kole ke dvěma lípám nad vesnicí. Později jsem o nich i něco zveršoval, ovlivněn Otokarem Březinou. A čas běžel… Takový pohled na mou domovinu, jakým jsem se kochal, se už dneska nenaskytne. Stromy v zahradách povyrostly, na obzoru přibyly další. Jako jeden z nich, osamělý na okraji lesa, si už ale nepřipadám, včera jsme slavili desetileté partnerské výročí. Navíc nyní píšu nejraději v odlehčeném stylu. Moje Káťa však po náhodném objevení lipových veršů pravila, abych se jich držel. Dobře tedy, ale myslím, že po tolika letech by některým slokám prospěl mírný prořez.
U „mých“ lip, které se navíc dostaly i do seznamu památných stromů České republiky, a stojí mezi Homolí a Novou Vsí u Pláně, mě vyfotil skoro syn Radim. A Homole u Panny nabízí další krásná místa – jako turistický bonus přikládám stránku z průvodce „Zírej na ten kraj 2“ (s podtitulem „Toulky se čtenáři Ústeckým krajem“). Jeho autorkou je Jitka Haincová s kolektivem. Vydala Knihovna Ústeckého kraje.
Přeji vám odvahu k objevování nového.
Lípy
Rád před lety jsem pobýval tam nad vsí u dvou lip,
vždy pohléd´ na tu krásu zahrad, lesů, polí.
Vždy stačil pouhý pohled a chvíli bylo líp
mně i mému srdci, co neustále bolí.
Co mě to jenom táhlo tak často právě tam?
Vždyť takhle krásných míst už přece znal jsem více.
Zpět vracím se, zas lípy krásně šumí, já jim naslouchám,
tak jako tenkrát moudrým slovům mého strýce.
Jak zvláštní je to kouzlo – mé lípy byly dvě,
budily však dojem, že dávno srostly v jednu.
Já stále hledal lásku, žil často z krásné naděje
a vždycky znovu zažil jen příkrou cestu ke dnu.
Kde hledat věčnou lásku, kterou cestou jít?
Snad říkával jsem: Lípy, proto jsem zas tady.
Pak potichu jsem žasnul a cítil zvláštní klid,
snad čekal, že mi jednou prozradí své rady.
Nad vesnicí spolu ty lípy stojí do dneška,
jen já jsem tam kdysi náhle chodit přestal.
Už tolik ztrát jsem zažil a spoustu času promeškal,
odpověď dál hledám, ne, ještě jsem to nevzdal.
Teď připadám si často jako osamělý strom,
co vzdálený byl vždycky od hustého lesa,
pod kůrou měl srdce a tolik toužil po někom.
Teď se v půli láme a na tvrdou zem klesá.