Jak tak kráčím životem,
spoustu dívek poznal jsem,
ale první láska dětská, bláznivá,
se mi dodnes v srdci ozývá.
Denně jsem stál před školou
a snil příběh o nás dvou,
pokukoval po ní potají
a mlčel, to nesmělí dělají.
A pokaždé, když přišel vytoužený pátek,
radostně se všichni hnali pryč od školních vrátek,
jen já jsem si říkal: To je prostě vadný,
před sebou mám zase volný dlouhý dva dny,
kvůli tomu neuvidím tu, kterou mám rád,
víkend, ten bych zrušil napořád.
Čas se neptal, letěl dál
a já pořád jenom stál,
udělat k ní krok, to jsem měl strach,
a tak všechno prožil s ní jen v snách.
Tenkrát to byl se mnou kříž,
měl jsem prostě přijít blíž,
usmát se, říct: Ahoj, tady jsem,
mám tě rád, pojď, obejdeme Zem.
Pokaždé, když přišel vytoužený pátek,
radostně se všichni hnali pryč od školních vrátek,
jen já jsem si říkal: To je prostě vadný,
před sebou mám zase volný dlouhý dva dny,
kvůli tomu neuvidím tu, kterou mám rád,
víkend, ten bych zrušil napořád.
S textem jsem propojil nedělní poetický status č. 15 na blogu.